Dnes mi Martin dělal kraniosakrální ošetření a opět cítím v sobě velkou vděčnost. Nejen za to, že si dovolím chodit pravidelně na ošetření, ale i za hloubku, do které se dostáváme. Je to pro mne obrovsky léčivé ve všech oblastech mého vztahového a fyzického já, a tak nedocenitelně přínosné i pro moji terapeutickou zkušenost. Vidět, cítit a současně být schopen jasně pojmenovat jemné nuance a proměny uvnitř mého těla, mysli i úrovní vědomí je prostě wow. A tak si nejen vedu zápis, o který se zde chci podělit, ale jde i o formu ladění se na tyto jemné detaily i transformativní zkušenost.

Cítil jsem dnes potřebu sladit určité vnitřní pochody srdce, komunikace a uvědomění. Sladit oblasti, které můj vnitřní svět vnímá jako nevyřčená tajemství, kde moje životní bublina potřebuje integrovat vnější změny. A ty části ve mně, které rozpoznávají vnitřní zkušenost bolesti, která vznikala kolem mne a ve mně mými předchozími životními kroky. I ty části, které se cítí zraněné v důsledku kroků jiných.

Ležel jsem na lehátku, v místnosti bylo ticho a jeho ruce spočívaly nejprve na nohou, pak se přemístil ke středu těla. Dlouho se nedělo nic, co bych neznal. Jen pozvolné usazování, vlny zvířených myšlenek, vjemů, dojmů, zkušeností. Až když se přesunul do krajiny mezi srdcem a klíčními kostmi, tam někde v té tichosti se začaly uvolňovat obvyklé hranice mého světa.

Z pohledu terapeuta vím, co se v takové chvíli děje v těle. Když dotek nikam nespěchá a nervový systém dostane dost času, aby uvěřil bezpečí, začne se prohlubovat parasympatická regulace. Dech se zpomalí, tkáně změknou, mozek přestane skenovat okolí i svoje vlastní pochody. A někde za touto hranicí se mění i vnímání sebe sama. Hranice těla se rozostřují, čas ztrácí obvyklý rytmus. Tělo tuto cestu už zná z obou stran, jen ji v běžném životě téměř nikdy nedostane dovoleno projít celou. A v meditaci tělu zase schází přítomnost a dotek druhé bytosti jako katalyzátor tkáňových změn.

Přišel okamžik, ve kterém jsem si uvědomil, jak vřelá, laskavá a smiřující je přítomnost druhého člověka v takovém stavu. Jak si jako lidé umíme a můžeme darovat prostou přítomnost sobě navzájem. Plnou přítomnost v doteku i v bytí. Vnímal jsem, že právě tohle může být jedním z nejhlubších aktů nepodmíněné lásky k bližnímu zde na zemi. Dotknout se a zůstat s druhým v hloubce jeho vlastního bytí. Přišel mi v ten okamžik obraz smrti a posledního vydechnutí. Celé mé tělo vnímalo práh samotného života. Už jen ucítit tuto možnost, být na prahu a vnímat přitom lidskou vřelou, napojenou a doprovázející přítomnost, bylo pro mne darem.

Dnes jsme v takovém prahu v mém vnímání skutečně byli. Oba. Dotkli jsme se sebe navzájem lidsky i duchovně. A s námi tam bylo bílé světlo na pozadí hlubokých procesů pole a hmoty, které se v té úrovni jevily jako prolínání zrnění a jemné mřížky. Všechno se to nadechovalo ve vlnách a vydechovalo. Všechno se to v nás i s námi i skrze nás mísilo a hýbalo jako pomezí mezi hmotou, světlem a nekonečnem. V ten moment nebyl čas. Vše bylo jedním prožitkem, který byl vědomím. Byla v něm milost. Smíření ve všech vrstvách bytí. A hluboké, nekonečné odpuštění.

Ta přítomnost byla tak hluboká, že jsem v ní vnímal můj vnitřní obraz nekonečné lásky a odpuštění Krista. Jako světlo rozpuštění.

A tak tam mé tělo jen leželo a mé vědomí se propadalo do hlubin přítomnosti. Podobně jako při lucidním snění, kdy je něco v nás schopno vnímat oba světy najednou. A v tom se rozpadal obraz mého světa a mého já. Do lásky boží. Jako právě odcházející hmotný otisk jménem Lumír, se svojí historií jménem Konečný, se všemi rolemi, které se manifestují a odrážejí ve všech následcích i příčinách jeho zhmotnění. V jeho dětech. V jeho skutcích. V jeho stopách tam na zemi. Já se rozpouštělo v nekonečných hlubinách, kde se hmota mísí s časoprostorem.

Nevím, jak dlouho to trvalo. V určitou chvíli se ale vjemy začaly pozvolna vracet. Dech, tíha těla na lehátku, zvuky místnosti. Vědomí se skládalo zpět do známých obrysů, a když Martin skončil a zeptal se, jak je, nesl jsem v sobě potřebu říct k tomu, co se právě odehrálo, jen to, že cítit lidskou vřelou přítomnost je při odcházení na prahu života nepostižitelně smířlivé.

Takto hluboké otevření nepřichází na povel a nepřichází často. Většina ošetření probíhá tiše a nenápadně, v drobných posunech, které tělo i mysl zpracovávají dny. Stejná kvalita přítomnosti v nich ale působí vždy, jen v jemnější míře. A pokud se podobná hloubka někdy otevře, není potřeba s ní nic dělat. Pozná se podle toho, co následuje. Skutečná hloubka vrací člověka do života vnímavějšího a měkčího. Odchod ze světa vypadá jinak než návrat do něj.

Po ošetření, tedy když mám čas, chodím k Moravě. Do doubravy, kde jsou jen lesy a voda. Tentokrát si mne přitáhl Výklopník na Baťově kanále. Deset let žiji v Hodoníně a až dnes jsem si tam poprvé sedl. Netuším proč, ale vnímal jsem zde jak to ticho a pomíjivost všech forem, tak postupně se do mne odrážející život a ruch plavidel, lidí a prostoru. Stejně tak bych mohl sedět na pláži u moře nebo na vysokém kopci a rozjímat nad tím, co se přihodilo. Jaký vnitřní prožitek to byl. Ale toto místo neslo usazení a integraci. Pozvolný návrat do života tak, jak ho známe. Kanál se po ranním dešti pomalu plnil lidmi, začínal ruch plavidel, všechno se probouzelo. A i já se vracel žít moje příběhy.

Právě tam, u vody, ke mně došlo to, co si z celé hloubky dokážu plně uvědomit a co má pro mne neocenitelnou hodnotu. Uvědomění, že si můžeme darovat jen přítomnost. Vše ostatní je obal tělesného hmotného vyjádření já, jeho pudových a instinktivních vrstev a jeho egopotřeb.

I to slovo darovat jsem ale v sobě musel držet jemně. Přítomnost totiž nevlastníme. Nemůžeme ji druhému předat jako předmět. Můžeme se jí nechat prostoupit a dovolit, aby skrze nás byla sdílena. Ten rozdíl je subtilní a zároveň podstatný. Chrání nás před tím, aby se z dávání přítomnosti stalo nové duchovní ego. Přítomnost patří sama sobě. Přítomnost je. My jsme někdy natolik ztišení, že jí přestáváme překážet. A když se to stane, mění se kvalita prožitku já. Já tu zůstává dál, jen je méně sevřené. Průhlednější. Méně přesvědčené, že musí být středem všeho. A právě skrze tuto průhlednost může proudit to, co nás oba přesahuje. V takové chvíli se dotek přestává odehrávat jen mezi dvěma lidmi. Dotýká se samotného bytí.

To vytržení skrze ošetření v sobě nese jisté sjednocení. Nově mohu nahlížet na projevy života, vztahů a mého dotýkání se života. Dotýkám se slovem, rukama, tělem, prožitkem. Dotýkám se různou intenzitou. A mohu se také dotýkat přítomností. Cítit v ní její hloubku, dosah i přesah. Nově vnímám, jakou sílu a jakou jedinečnost v sobě přítomnost nese. Že má moc doprovodit nás na práh. Že v sobě může nést dotyk obrazu Krista. Že umí zprostředkovat odpuštění beze slov. Že v nás dokáže rozpustit naše křivdy i provinění v lidské podobě a otevřít vnímání souvislostí. Že nám umožňuje znovu uvěřit. Zde, ve hmotném bytí, zažít, že se potkáváme skrze přítomnost. A také si odnáším uvědomění, jak nejen lidsky důstojné je být s někým opravdu přítomný při jeho odchodu. Jak je to duchovně prostupující kvalita ovlivňující smír částí a vrstev vázaných na tělo a všeho, co prožilo. Aby duch mohl volně vplynout do nekonečna. A také si uvědomuji, že když tato kvalita vstoupí do ošetření, jde o významný milník v jeho vnímání.

To samé platí i mimo ordinaci. Naši blízcí od nás většinu času potřebují právě tohle. Dítě, které se v noci probudí, se uklidní přítomností dřív než slovy. Partner, který nese těžký den, potřebuje nejdřív někoho, kdo s ním vydrží být, a teprve potom řešení. Stárnoucí rodič, kterému ubývají síly, potřebuje vědět, že s ním umíme sedět i v tichu. Máme tendenci v takových chvílích něco dělat, vyplňovat ticho pohybem slov, myšlenek nebo těla. Radit, opravovat, zachraňovat, rozveselovat. A přitom to nejcennější, co můžeme nabídnout, je zůstat. Zůstat celí, s tělem, dechem i pozorností u druhého člověka, u sebe. Přítomnost, kterou žiji na lehátku s klientem, je stejná přítomnost, kterou večer držím za ruku své dítě. Mění se jen forma. Kvalita zůstává. Nyní cítím, že je rozšířena o další vrstvy uvědomění sebe sama i částí, které vnímají přítomnost jako dar, ne jako samozřejmost.

V té hloubce ke mně přišel i obraz odcházení. Jako bychom jednou, až se ocitneme na prahu, vyklopili svůj obsah a vpluli po řece do oceánu jednoty. Tak se mi to tam jevilo. A v tom obraze bylo i vědomí, že pak už nebude možnost zažívat to vzácné rozpoznávání krás a kvalit hmotného života. Z pohledu věčnosti by se mohlo zdát, že na tom v ten moment přestane záležet. A přesto něco ve mně, část mé duše, říká, že záleží. Že je to velmi vzácná příležitost a obrovský dar, zažít tuto mnohobarevnou kvalitu jménem život.

A to mi mění perspektivu vztahování se k životu. Dlouho jsem hledal plnohodnotnou, autentickou, z hloubi duše pramenící radost. A zde je jeden z mnoha jejích projevů. Radost, že mohu žít tímto tělem a prožívat tímto vědomím.

Odnáším si smír s tím, že jsem.

So ham🙏💞💓

Mgr. Lumír Konečný, Ph.D., Celostní fyzioterapeut, ExpertFyzio & VÉDAMI

Ranní meditace mě dřív naplňovala zvláštním sebeuspokojujícím vjemem výjimečnosti. Byla v tom určitá hrdost, že praktikuji. Že mám vytrvalost. Že dokážu zmanagovat své myšlenky, ovládnout se a usměrnit své tělo, rozmary mysli, emoce a vnitřní svět prožívání. Byla v tom potřeba nakrmit vnitřní já, které si hledalo vztah ke všemu, čím meditace může být. A často to byla úlitba nejistotě, obtížným situacím, na které mysl a tělo neuměly reagovat jinak než neustálou mobilizací rezerv. V rámci stresové osy se permanentně držel tlak, sebeobrana a připravenost k interakci. Meditace v tom pojetí bývala skrytým útěkem do ticha. Na jednu stranu vnímám, že by jinak v té fázi nešlo každý den pokračovat. Na druhou si všímám, že to byla část velké zkušenosti se sebepřijetím vrstev ega, která teprve časem umožnila odkrýt hlubší procesy.

Byla v ní také podstatná vrstva, která prozkoumávala různobarevné tradice a já jsem měl dojem, že někam patřím, že se mohu o něco opřít, o nějakou tradici. Že se spojuji s něčím větším. A byla tam i vrstva, která potřebovala něčeho jednoznačně dosáhnout, prohlédnout sebeklamy, zažít něco výjimečného, podívat se někam, kam běžný pohled nevstoupí. A stejně tak potřeba změnit své vzorce chování a myšlení, vymanit se z područí plazího mozku, který byl v neustálé výměně mezi aktivací a pudovými potřebami. A jistě by se našla řada dalších. Pro nervový systém ale bylo podstatné hlavně to, že něco dělám jinak než obvykle. Že já jsem ten, kdo proces vede, kdo může dosáhnout něčeho exotického, mystického a netradičního, a ještě to přinese vedlejší efekt ve formě zklidnění a smíru se sebou samým.

Po určité době ale začalo být zřetelné něco jiného. Že všechny ty potřeby byly prvních několik let jen odkazem biologické reflexe a orientace nervového systému v širokospektrálním vztahu mezi mnou a světem. V poslední době si všímám, že většina toho, co se během první fáze meditace objeví, nevzniká mým rozhodnutím. Myšlenky přicházejí. Vzpomínky přicházejí. Emoce přicházejí. Tělo přináší své napětí, sny doznívají, nervový systém třídí včerejší události, vztahy a situace, které zůstaly otevřené.

Postupně mi tak došlo, že úvodní část meditace je právě o tomto. Vše podstatné se přináší samo. Obsah se objevuje. Nepřináším ho já. Je nesen sám sebou, gradientem prožitku a potřebou orientace a regulace. Já jako ego nedělám nic. Děje se to samo z biologických potřeb nervového systému. Já jen usměrňuji pozornost do vnitřního rozhraní, do prostoru, kde to mohu pozorovat. A pak už se vše odehrává svým vlastním tempem.

Z pohledu neurofyziologie mi to dává smysl. Mozek po probuzení pokračuje v procesu integrace. Během spánku i po něm probíhá reorganizace zkušeností, orientace v sociálním prostředí, vyhodnocování bezpečí a hrozeb, aktualizace predikcí a průběžné zpřesňování mapy světa. Nervový systém dělá to, co dělá neustále. Hledá rovnováhu. Hledá orientaci. Hledá souvislosti. Obsah se proto skutečně vynořuje. Není ho třeba vyrábět.

Tady vnímám jádro celého procesu. Jádrem je biologická potřeba a potřeba autoregulace nervového systému. To, co se objevuje, není náhodné. Nervový systém přináší to, co považuje za důležité pro udržení své stability a současně pro orientaci v životě. Někdy bolest, někdy radost, někdy starost o dítě, někdy vzpomínku starou třicet let, někdy jen neklid v břiše bez příběhu. Každý takový obsah nese informaci o tom, kde systém hledá rovnováhu, kde něco zůstalo nedokončené a kde potřebuje rozšířit své porozumění.

Právě spojení regulace nervového systému a vnitřní mapy orientace za účelem bezpečí a optimálních podmínek pro naplňujíci zdraví a život je pro mě čím dál zajímavější. Regulace hledá stabilitu. Orientace hledá směr. Proto se během meditace neobjevují pouze staré emoce nebo dávné příběhy. Přicházejí také nové vhledy, souvislosti, nápady, pochopení vztahů nebo kroky, které dosud nebyly vidět. Nervový systém totiž průběžně vytváří mapu reality, ve které se bude pohybovat. Integruje minulost a současně se připravuje na budoucnost.

Dobře to popisuje i to, co o mozku víme. Během spánku se třídí denní zkušenost a důležité stopy se přesouvají do trvalejší paměti. Hipokampus, který funguje jako dočasné úložiště a zároveň jako mapa prostoru a situací, znovu přehrává prožité scény a propojuje je s tím, co už máme uložené. Po probuzení tento pohyb pokračuje. Když pozornost nemá vnější úkol, zapojuje se síť, která zpracovává sebevztažné obsahy, vzpomínky a představy o budoucnosti. Právě odtud se vynořuje většina toho, co se v tichu objeví. Mozek přitom neustále pracuje na principu predikce. Vytváří očekávání o tom, co se stane, a porovnává je se skutečností. Tam, kde se očekávání a realita rozcházejí, vzniká napětí, které volá po vyřešení. A organismus se zároveň snaží předvídat své vnitřní potřeby dříve, než nastanou, aby udržel rovnováhu těla. To, co se v meditaci vynořuje, bývá právě takové dosud neuzavřené místo, kde systém hledá lepší soulad mezi tím, co očekává, a tím, co prožívá.

V ordinaci při práci s klienty pozoruji podobný princip. Klient přijde s představou, že potřebuje vyřešit koleno, záda nebo rameno. Po určité době společného laďení nervového systému do většího klidu se začne objevovat něco jiného. Vzpomínka. Obava. Životní situace. Napětí, které přesahuje samotnou tkáň. Organismus si sám vybírá cestu, kterou potřebuje projít. Když mu vytvoříme dostatek bezpečí, začne spontánně přinášet témata připravená ke zpracování. Podobně funguje i vnitřní svět v tichu. Obsah si najde cestu sám.

Celý proces mi připomíná řeku. Voda teče přirozeně po spádnici a hledá nejvhodnější cestu krajinou. Potřebuje prostor, ve kterém může proudit. Stejně tak nervový systém hledá cestu k větší rovnováze. Neustále se orientuje mezi známým a novým, mezi minulostí a přítomností, mezi tím, co již bylo pochopeno, a tím, co teprve čeká na své místo v celku. Obsah, který se během meditace objevuje, bývá součástí tohoto pohybu.

Možná proto tolik kontemplativních tradic mluví o svědkovi. O prostoru, ve kterém se obsah může objevit a být viděn. Svědek obsah neřídí. Svědek je rozhraním, kam je možné spontánně vznikající obsah přinést. Aby mohl být spatřen. Aby mohl dosednout do širšího kontextu.

Když to pozoruji u sebe, fascinuje mě vlastní inteligence tohoto procesu. Čím méně se snažím obsah vytvářet nebo usměrňovat, tím zřetelněji se ukazuje, jak si nervový systém poradí sám. Některá témata odejdou po několika minutách. Jiná se vracejí týdny nebo měsíce, jako by systém upozorňoval na něco, co stále hledá své místo v celku.

Pak se meditace promění z činnosti na prostředí. Přestávám být tím, kdo medituje. Stávám se hostitelem prostoru, ve kterém se proces může odehrávat. Dech se děje. Tlukot srdce se děje. Integrace vzpomínek se děje. Emoce se vynořují. Myšlenky vznikají. Obsah přichází. Pozornost jej potkává. A proces pokračuje svým vlastním tempem.

V usměrnění pozornosti do vnitřního rozhraní se nachází celá moje úloha. Já definuji rozhodnutí, že teď jdu usednout do ticha, potažmo meditovat. Vytvářím ticho v rušném dni. Vytvářím prostor. Vytvářím jakýsi vnitřní chrám. Místo, kde se může objevit vše, co potřebuje být viděno. V tichu se ukazuje, že biologie nese hlubokou moudrost. Stačí rozhodnutím poskytnout prostor a zůstat. Nervový systém přinese, co potřebuje. A to ostatní se děje samo.

Mgr. Lumír Konečný, Ph.D. – Celostní fyzioterapeut, ExpertFyzio & VÉDAMI

Chodím na kraniosakrální ošetření pravidelně každý měsíc. V poslední době už úplně bez záměru. Nepotřebuji žádný konkrétní výsledek, posun, kontext ani radu. Plně důvěřuji procesu léčebného pole a moudrosti svého těla. Přináším jen to, co tělo aktuálně nese a nechávám to vstoupit do terapeutického prostoru.

Jsem vděčný, že moje mysl už nepotřebuje rozehrávat dopředu žádný scénář, co že potřebuji nebo bych měl z pohledu ega potřebovat. Jsem vděčný, že je v úplném souladu s tím, že vše podstatné se ukáže až na místě. Že nemusí vymýšlet strategie, kam nasměrovat život, co potřebují bolestivá místa těla, jak a kudy vést to, co přijde.

Just easy peasy. Jen prostor a přítomnost.

Tentokrát ale v introspekci přišel silný popud. Otázka, která ve mně výrazně dozrávala od chvíle, kdy jsem začal psát na Substack. Tehdy jsem si řekl, že se chci naučit používat srozumitelný jazyk, abych mohl přinést obsah, který žiju a prožívám nejen s klienty. Dostat do slov to, co se děje v terapeutickém prostoru. Do slov a vět, která jsou čitelná i pro lidi mimo tento svět. A taky v kontextu osobních změn, transformací vztahového pole, rodičovství, ale také díky probíhající chemoterapii v rodině, zkrátka v kontextu všeho, co se právě hýbe, se ta otázka intenzivně vrátila. Jednoduchá, ale neuhnutelná:

Jsem pravdivý v tom, co teď právě žiju? Není to celé fejk, ten vztah k přítomnosti, k božství, k sobě? Co když je to jen dobře poskládaný obraz mysli. Vydrželo by to tehdy, kdyby se všechno opřelo o skutečnost bez opor, ve chvíli kdy zbývá již jen naděje, kdy zdraví je tak na hraně, že již není kam uhnout?

Tuhle otázku nešlo vyřešit myšlením. A tak jsem ji vzal do těla a požádal o kraniosakrální terapii. Věděl jsem, že pokud se znovu otevře oblast léčení jater jako minule, bude mi odpovězeno. Játra v sobě nesou dlouhou historii pohybu, tlaku, emocí, rozhodnutí, potlačení i uvolnění. Jsou pro mne polem metabolické aktivity, která filtruje celou moji historii, přítomnost a ukazuje trend, kam to vše směřuje.

Začali jsme na nohách, ale velmi brzy si pole našlo cestu k pravému žebernímu oblouku s jasným kontaktem v hloubce. Vnitřní odezva přišla záhy v podobě chuti na jazyku. Hořká, kovová, těžká. Tělo se začalo otevírat směrem dovnitř. Objevily se obrazy porta hepatis (jaterní brány, kterou prochází cévy, žlučovody a nervy). Místo, kde se setkává proudění. Vnímal jsem ji jako otevření prostoru, kde se začíná hýbat něco, co bylo dlouho stažené. Pak přišel obraz laguny. Husté, žlutozelené. Živý tekutý obsah. Bubliny, enzymatická práce, hustota. A s tím vším se zvedal v obrazech obsah, který tudy prošel za celý život. Radost, napětí, strach, naděje, úzkost, atp. Neodděleně. V jedné vrstvě. Tělo reagovalo nejen v obrazech, ke kterým mám jako terapeut blízko, ale i v globále. Tah očí a očnic. Čelist, která držela a pouštěla. Dech, který se prohluboval a stahoval. Slzy, které přicházely samy. Oblast jater pulzovala, hřála, tepala, vytřásala jemný třes. Ozvalo se koleno, temeno hlavy, přišly barvy. Okrová, hnědá, zelená, modrá jako kvalita prožitku. Pole se čistilo. V určitém momentu se to vše změnilo. Teplo. Projasnění, jako když se rozptýlí hustota a zůstane prázdný prostor a průchodnost. Pak už jen přesun do oblasti křížové kosti, poloha na boku, návrat do osy, integrace.

Proč zrovna játra? Co nesou a proč ta otázka patřila sem

Proč se tak zásadní otázka autenticity, pravdivosti a toho, jestli vše, co žiju, obstojí v životě i na prahu smrti, otevřela právě přes játra? Podle mne to přesně sedí do orgánové energetiky, jak ji zatím rozumím. Otázka pro mne nebyla myšlenkou ani úvahou, ale bytostnou potřebou zcela jasného vnitřního souladu.

V TCM, tak jak se mi ukazují souvislosti, jsou játra orgánem, který zajišťuje plynulý tok energie v těle. Nesou v sobě schopnost pohybu, rozvíjení a směřování. Kde je tok volný, je přítomná lehkost, jasnost a přirozené rozhodování. Kde se pohyb zastaví, vzniká napětí, tlak a vnitřní rozpor. Játra jsou chemickou laboratoří těla i místem, kde se setkává fyziologie s životním příběhem.

Spolu se žlučníkem tvoří pár, který v sobě nese kvalitu směru a rozhodnutí. Myslím tím, že nejde o rovinu úvah, ale rovinu přímého jednání, čili schopnosti jít s tím, co je v člověku živé. A právě tady to začíná být zajímavé.

Hun – éterická duše jater

Dohledal jsem si, že v TCM je s játry spojený aspekt vědomí nazývaný Hun – éterická duše. A na rozdíl od toho, jak si duši obvykle představujeme jako něco stálého, klidného, ukotveného, Hun je svou přirozeností pohyb. Přichází a odchází. Putuje. Proudí. Je spjatá s živlem větru, který je energií dřeva a jater. Od duše spojené s větrem lze očekávat nekontrolovatelný, silně emoční, někdy neracionální pohyb. Je plná touhy. Touhy vidět, cítit, směřovat, tvořit.

Hun je ta část nás, která přesahuje aktuální okamžik. Nese vizi, směřování, schopnost vnímat, kam se život rozvíjí. Není to část, která rozhoduje, to je spíše doména žlučníku a mysli Shen. Hun je ta, která ukazuje směr. Dává pohybu orientaci a umožňuje, aby život nezůstával uzavřený v tom, co už bylo.

Přes den sídlí Hun v očích. Vidíme skrze ni ve všech významech toho slova. Vidět očima. Vidět dopředu. Mít vhled do vlastního nitra. Rozpoznat, co je živé a co je jen konstrukce. V noci se Hun vrací do jater, kde přicházejí vnitřní obrazy a sny. Sny nejsou jen náhodný šum, jsou putováním duše, která hledá, zpracovává, integruje.

Když je Hun ukotvená krví jater, klidem, přítomností a pravdivým životem, přináší jasné vidění, rovnovážné emoce, odvahu a schopnost přirozeného směřování. Člověk ví, kam jde, aniž by to musel složitě vysvětlovat. Je tvořivý, soucítí, snadno navazuje živé vztahy a má kontakt se smyslem toho, co dělá.

Při hledání jsem narazil i na to, jak vypadá stav, kdy Hun ukotvená není. Objevuje se rozptýlení, noční neklid, neklidné sny, ze kterých se člověk budí vyčerpaný. Nebo přílišné lpění na jistotách, přílišná kontrola, neustálé řešení vlastních chyb, neschopnost pustit to, co už odehrálo svůj čas. Jako by se mysl pokoušela zadržet to, co ze své podstaty nelze zastavit. Pozornost se buď rozbíhá do všech stran, nebo se stáhne do bezpečných, ale neživých struktur.

V hlubších rovinách se neukotvená Hun pojí s traumatem. Terapeuti pracující s lidmi po traumatu je popisují jako duchem nepřítomné, emočně oploštělé, uvízlé. Trauma je přesně ten stav, kdy se pohyb nemohl dokončit, kdy duše nemohla integrovat to, co se stalo, a zůstala kdesi mezi.

Otázka, kterou jsem si nesl, jestli to co žiju je pravdivé nebo jen obraz mysli, patří právě sem. Je to otázka směru. Otázka toho, zda to, co v člověku proudí jako životní pohyb, vychází ze živého zdroje nebo jen opisuje tvar, který jednou byl pravdivý a mezitím ztuhl v návyk. Hun tohle ví dřív než mysl. Nemůže jinak. Je to ona, kdo celou dobu nese kompas.

Žlučník – odvaha jednat

Stejně tak jsem si pospojoval a navnímal emoční kvalitu a energetiku žlučníku. Žlučník nese kvalitu rozhodnosti. Schopnost udělat krok bez dlouhého váhání. Schopnost stát za tím, co se v člověku ukáže, i ve chvíli, kdy pro to není opora zvenku. Žlučník je sídlem odvahy, ne ve smyslu hrdinství, ale ve smyslu schopnosti jednat z místa jasnosti.

Tahle kvalita je o jasnosti, která umožní pohyb. Člověk s plně funkčním žlučníkem, energeticky i fyzicky, jedná přirozeně a bez váhání, stojí za svým vnitřním viděním i ve chvíli, kdy ho okolí nezrcadlí.

Otázka "obstojí to?" má právě tuto rovinu. Schopnost stát v tom, co je pravdivé, i když se to potká s realitou bez opor nebo s konfrontací. To bych nazval jakousi žučníkovou zkouškou. Člověk v té situaci prostě je a drží to, co v něm je živé.

Co se v játrech nese v čase

Podle mně je energetika jaterních okruhů extra citlivá zejména na pohyb, který se nemohl dokončit. Možná jsou jejich okruhy jako archiváři nedokončených příběhů těla. Absorbují napětí, které zůstalo zadržené, ať už ve formě emocí nebo v rovině rozhodnutí, která neměla možnost projít do činu. Hněv, který se nevyjádřil. Touha, která neměla prostor. Smutek, který se přeskočil. Volba, která se odkládala tak dlouho, že se ztratila ve vrstvách.

Takový pohyb v těle nezmizí. Nezpracuje se sám od sebe jen tím, že čas plyne. Zůstává přítomný jako určitá kvalita napětí nebo hustoty, jako vrstva, která ovlivňuje každý další pohyb, vědomě i nevědomě.

Během krania se mi vynořila jasná vzpomínka z vysoké. Tehdy v prváku mne skolila nemoc z líbání, infekční mononukleóza. Extremně silná, museli mě hospitalizovat na infekčním, protože jsem přes nateklé uzliny a mandle nemohl dýchat. Tělo bylo na dně, kolejní režim nebyl zrovna vzorový a jaterní enzymy tehdy dost létaly. Natolik, že jsem se přihlásil jako dobrovolník do dvojitě slepé studie nového léku na játra. Nevěděl jsem tehdy, co vlastně podepisuji, ne v právním smyslu, ale v tom hlubším. Že podepisuji začátek příběhu, který bude mít pokračování.

Virus Epstein-Barr, který mononukleózu způsobuje, primárně napadá játra a lymfatický systém. A je to jeden z nejvíce zkoumaných spouštěčů autoimunitních onemocnění. Tehdy jsem to nevěděl. A na pozadí, tiše, plíživě, bez dramatického ohlášení, se připlížila autoimunitní tyreoiditida, která přeskočila do hypothyreózy. Štítná žláza přestala držet tempo.

Spojení, které mě dnes v terapii naplno oslovilo, je klinicky zajímavé. Játra jsou primárním místem, kde se neaktivní hormon štítné žlázy T4 přeměňuje na aktivní T3, ten, který tělo skutečně používá. Přibližně 60 % této konverze probíhá právě tam. Když játra nefungují optimálně, tato konverze vázne. Člověk může mít normální hodnoty v krvi a přesto se cítit jako zabrzděný, pomalý, bez pohybu, protože aktivní hormon se nedostane tam, kam má. Játra a štítná žláza nejsou dva oddělené příběhy. Jsou to dva hlasy jednoho tématu.

V TCM to má ještě další rovinu. Játra řídí tok Qi, životní energie, v celém těle. Štítná žláza je regulátor metabolického tempa, rychlosti pohybu. Kdy jaterní Qi stagnuje, celý pohyb v těle zpomaluje. Hypothyreóza z pohledu TCM velmi často odráží právě tuto stagnaci, nahromaděný obsah, který nikam neteče, pohyb, který se nemůže dokončit.

Mononukleóza na vysoké. Přetížená játra. Enzymy mimo normu. Dobrovolná účast ve studii. Autoimunitní spouštěč. Tyreoiditida. Hypothyreóza.

To není řada náhod. Je to tělo, které postupně ukazovalo, kde nese největší zátěž. A játra byla v tom příběhu přítomná od samého začátku.

To, co jsem dnes vnímal jako laguny husté žluči, jako bubliny enzymatické činnosti, jako vrstvy emocí bez jasné hranice mezi radostí, tlakem, očekáváním a úzkostí, to není jen dnešní obsah. Je to akumulace celého tohoto oblouku. 46 let. Tehdy na vejšce to bylo období extrémů. Létání na větroních a současně překonávání strachu z výšek, existenciálního strachu ze smrti. K tomu zamilovanost, sbližování a rozchody, intimita, sexualita. Hněv, zklamání. Život jak na horské dráze, plný alkoholu a těžkých zkoušek, včetně těch životních, rodinných, existenciálních.

Tělo to nese jako celek, ne odděleně po částech. Radosti i strachy, naděje i zklamání, rozhodnutí i jejich stíny, a k tomu virová zátěž, imunitní odpověď, hormonální přenastavení, vše uložené v jednom poli.

Kraniosakrální terapie umožňuje, aby se část tohoto pohybu znovu otevřela a mohla se dokončit. Prostorem a přítomností. A jen v rozsahu, který je v daný moment možný. Tělo si samo reguluje, kolik se toho může pohnout, aby mohla být změna udržitelná. A tentokrát se pohnulo víc, než jsem měl ve vědomém obsahu.

Játra jako místo souladu

Všechny tyto roviny, tok energie, Hun, žlučník, akumulace nedokončeného pohybu, virová historie, hormonální propojení, mne vedou k dojmu, že jaterní okruhy by mohly být v hlubším smyslu orgánem souladu. Nemyslím morálního souladu jako dodržování pravidel, ale souladu ve smyslu vnitřní integrity. Kdy to, co v člověku vzniká jako vnitřní pohyb, nachází svůj výraz v tom, jak žije. Kdy mezi vnitřním a vnějším není chronický rozpor, který se musí neustále překrývat příběhem.

Když člověk dlouhodobě žije v souladu se svým vnitřním pohybem, kdy říká tak jak cítí, dělá tak jak ví.

Proto odpověď na tu otázku nemohla přijít jako myšlenka. Musela přijít odtud, z místa, které tuto otázku doslova nese a zaznamenává každý den. Z pole, které za 46 let uložilo každý moment souladu i každý moment rozporu, každou virovou zátěž i každé hormonální přenastavení, každé rozhodnutí i jeho stín.

A když se to pole na chvíli uvolnilo natolik, že pohyb nebyl přerušený, zaznělo tiché ANO. Jako stav. Jako rozpoznání, že právě teď není rozpor mezi tím, co žiju, a tím, co cítím v nejhlubší vrstvě. Jako když klient přijde na terapii a vnitřně vyjadřuje souhlas s terapií.

Prostor mezi myšlenkami

Do toho prostoru vnitřniho souhlasu mi zapadla slova, která se mi synchronně ten den objevila na fb:

Když meditujete, prostě se uvolněte a pozorujte přirozenost své mysli. Zjistíte, že existuje prostor, kde minulé myšlenky ustaly a budoucí myšlenky ještě nevyvstaly, a tento prostor je zcela prázdný, zbavený všech fixací. Pokud tento prostor rozpoznáte, prostě v něm spočiňte.

Nelze říci, že tento okamžik prázdnoty byl spatřen, ani nelze říci, že spatřen nebyl. Ale ten, kdo si myslí: „Viděl jsem to", to je ten, koho je třeba rozpoznat. A ten, kdo si myslí: „Neviděl jsem to", je také ten, koho je třeba rozpoznat. Je to „ten", který vykonává všechny činy. Ten, kterého musíte rozpoznat jako podstatu své mysli.

Tato podstata je mimo přicházení a odcházení. Myšlenky přicházejí a odcházejí, nedržte se jich. Zaměřte se na to, co vždy zůstává.

— Garchen Rinpočhe

Ten prostor mezi myšlenkami, o kterém Rinpočhe mluví, není pro mne oddělený od těla. Ani u mě to nebyl tichý kout někde mimo. Byl přímo v tom vnitřním pohybu, v té chuti, v tom tělesném vjemu, i v tom vnitřním uvolnění. Mezi jednou vlnou a druhou se objevovalo místo, které nic nedrželo. A přesto tam všechno mohlo projít.

A je tu ještě jedna paralela, která se mi objevila. Garchen Rinpočhe mluví o podstatě mysli jako o něčem, co je mimo přicházení a odcházení. Hun je ze své podstaty pohyb přicházení a odcházení. A přesto, právě skrze ten pohyb, přes tu chuť na jazyku a slzy a teplo, se ukázalo místo, které zůstává. Jako by Hun ve svém putování nakonec nalezla kotvu. Jako ukotvení v tom, co se nehýbe. Tělo nepodrží příběh, který není pravdivý. Reaguje okamžitě tlakem, chutí, odporem, uvolněním. Tam se nedá nic nahrát.

A tak to ano, které přišlo na konci, nevzniklo z pochopení. Přišlo z toho, že jsem v tom prostoru na chvíli spočinul, aniž bych ho chtěl uchopit. Tím se nic neuzavřelo. Život pokračuje. Tělo dál nese svoje procesy. Vztahy se dál hýbou. Nejistota existuje dál. Nic z toho nezmizelo.

Jen se ukázalo místo, které zůstává. Místo, které je pravdivé, které tkáňově obnovilo svoji kapacitu a které může pokračovat dál, autenticky a s důvěrou, v tom, co žije a sděluje světu.

A to mi teď bohatě stačí.

Mgr. Lumír Konečný, Ph.D. – celostní fyzioterapeut, ExpertFyzio & VÉDAMI

Ranní meditace dnes měla jinou kvalitu. Ticho bylo přítomné, a přesto neneslo obvyklou hloubku. Pole působilo lehce vyprázdněně, jako by v něm chyběla běžná výplň. Pozornost se neměla o co opřít. Vědomí bylo bdělé a tělo přítomné, myšlení bez běžného obsahu. A přesto mezi všemi těmito vrstvami zůstával zvláštní odstup. Jemný, těžko pojmenovatelný.

Prostor se nerozevíral do hloubky. Rozevíral se do šířky, do jakési mezivrstvy. Jako by se vědomí ocitlo přesně na rozhraní dvou světů, aniž by plně patřilo do jednoho z nich. Připomnělo mi to chvíle v hloubce při nočním potápění, kdy tma přestane být prázdná a začne být plná. Kdy víš, že za kuželem světla existuje něco živého, organizovaného, přítomného, jen se to neukazuje. Dnes ráno mělo vědomí podobnou kvalitu. Svět byl přítomný a zároveň jako by stál za hranou viditelného.

Nebylo to nepříjemné. Bylo to tiché, otevřené a lehce neuchopitelné. Jako prostor, který čeká, až se v něm něco usadí. Jenže obsah nepřicházel. Jen ta mezivrstva zůstávala, klidná a prostorná. Tělo se té mezivrstě bránilo přijmout ji úplně. A tak jsem po meditaci šel k Moravě. Usadit to ticho do těla, do nohou, do kroku, podívat se, zda to vidí příroda taky tak.

Když jsem se pak vracel a procházel městem, ten vjem zesílil. Lidé vstupovali do vozovky bez kontaktu, míjeli se bez vnímání, pletli se jeden druhému do cesty. Všechno fungovalo. Auta jela, těla šla, den pokračoval. A přece mi v tom chyběl živý střed. Jakási mimóza kolektivního pole. Nevyplnění obsahu? Den bez vnitřní gravitace? Znovu to ve mně otevřelo téma meziprostoru. Té vrstvy reality, která předchází významu. Výplně, v níž se teprve může objevit tvar a směr. Dnes ráno jsem vnímal, že ten meziprostor nebyl osobní. Nejspíš kolektivní. Celá krajina vědomí jako by stála mezi dvěma pulzy. Starý obsah odplynul, nový se neusadil. Pole zůstalo otevřené. A tím prázdné.

Bílá sobota pro tuto zkušenost nabízí příhodný archetyp. Den mezi. Vzkříšení ještě nepřišlo, Velký pátek doznívá. Kříž stojí v tichu, bolest prošla vrcholem a příběh se na okamžik zastavil. Jako by celá tradice věděla, že existují chvíle, kdy se nedá ani truchlit ani slavit. Kdy jediné, co je možné, je zůstat u prahu. Vydržet ve vrstvě, kde smysl ještě nemá tvar, kde se nic neprosazuje a nic se nevysvětluje. I liturgicky je tento den záměrně střídmý. Nejde v něm o děj, ale o setrvání. Možná proto mi dnes město působilo tak zvláštně. Lidé šli, a přece plně nepřicházeli. Dívali se, a přece neviděli. Archetypální duše se jaksi stáhla z rolí a automatismů a do nové živosti se ještě nevynořila.

Kolektivní pole pulsuje v mém vnímání stejně jako tělo. Má dny kontrakce i expanze. A také dny, kdy se systém neopírá o dřívější formu a novou ještě nenašel. A možná právě to se dnes dělo všude kolem. Jako moje tělo po meditaci potřebovalo jít k řece, nechat vše usadit do nohou a do kroku, možná i ostatní lidé nesli něco podobného, aniž by to věděli. Pohybovali se světem, ale vnitřně čekali. Na něco, co ještě nepřišlo. Bílá sobota každý rok připomíná, že i duše společenství potřebuje okamžiky, kdy nevyrábí význam. Kdy jen nese prázdnější tvar světa.

Tělo taky žije okamžiky mezi nádechem a výdechem, mezi starou organizací a novou regulací. V terapii je to viditelné a zřejmé. Přijde chvíle, kdy tkáně pustí starý vzorec a ještě se neopřely o nový. Systém na okamžik zůstane bez opory. Lehkost i znejistění zároveň. Přelaďování. Každý výdech je malou smrtí. Každý nádech obnovuje podmínky, ve kterých může proud znovu začít. Van der Waal nám to ukazoval na přednáškách z embryologie. Srdce není pumpa, která krev tlačí silou jen své kontrakce. Krev má vlastní pohyb a nádech vytváří prostor, ve kterém se tento pohyb znovu rozběhne. Možná Bílá sobota je takovým výdechem pro kolektivní tělo. Moment, kdy se systém odevzdal a ještě se nenadechl.

Když jsme pak byli s babičkou, dědou a dvouletým synem u Božího hrobu, archetyp dostal tělo. Chrám, svíčky, ticho, zpomalení. Rodina kolem malého dítěte, které ještě neví, co Boží hrob znamená, a přesto v tom prostoru bylo přirozeně klidné. Jako by děti tento druh ticha znaly lépe než my. Jako by meziprostor pro ně nebyl zvláštním stavem, ale obvyklým způsobem bytí. Boží hrob jako obraz tohoto dne. Místo, kde forma zůstává a obsah se stáhne do hloubky. Kde svíčka hoří a člověk neví přesně proč tam stojí, a přesto ví, že má. Kde život nezmizel. Jen se přestal ukazovat.

Možná právě to jsem dnes ráno cítil ve městě. Kolektivní duše nevymizela. Stáhla se do ticha mezi pulzy, mezi výdech a nádech. Lidé nesli své trajektorie, těla šla správným směrem, a přece pole čekalo. Tiše, jako se čeká na jaro, které přijde, i když ho nevidíme.

Zůstává mi ale otázka. Zda je tato vrstva kolektivního pole skutečně jen křesťanská. Zda ji cítí jen ti, kdo sdílejí tento příběh, tuto liturgii, tuto paměť. A zda tam, kde dnes žádný hrob nestojí, pole pulzuje jinak.

Nevím. Nemám pro to reálný obraz. Jen tušení, že každá tradice, která ještě zná rituál a zpomalení, nese ve svém kalendáři podobné dny. Dny, kdy se kolektivní pole stáhne a zůstane chvíli ve výdechu. Jen nevím, zda i tam je ochota se zastavit. Zda hluk moderního světa této mezivrstvě ještě dopřává být takovou jaká potřebuje být. Však i v pranajámě je zádrž po výdechu nečím, co v těle umožňuje a dál rozvíjí duchovní rozměr a prožitek. A zda si ji lidé bez příběhu hrobu a vzkříšení vůbec dovolí nechat být prázdnou, aniž by ji okamžitě zaplnili obsahem.

Jan od Kříže psal o temné noci jako o prostoru, kde se duše vyprazdňuje, aby mohla být naplněna. Možná právě takový je dnešní den. Přeji vám, ať má vaše prázdno dnes dost místa🙏

Mgr. Lumír Konečný, Ph.D. – Celostní fyzioterapeut, ExpertFyzio & VÉDAMI

Napsal jsem si dnes brzy ráno do poznámek RADOST, protože vnímám, že velká část mého prožívání života je zdánlivě obklopená bolestí a utrpením. A také proto, že se potřebuji zorientovat, kde ji v mém životě vnímám a prožívám autenticky. Sedím pod stromem, kolem kterého jsem dnes ráno trénoval púdžu a taiji, a vnímám proud jednoduchého bytí. A píšu si poznámky o radosti. V mysli se přede mnou otevírají především lidské příběhy z ordinace a praxe, těla plná napětí, vztahy plné nečitelných vrstev za posledních dvacet let. Příběhy lidí, kteří přicházejí s bolestí a odcházejí o něco lehčí. A volně se prolínají s mými vlastními, s příběhy vztahů, které se lámou a zase hledají cestu k sobě, s příběhy našich dětí a našich rodin, našich dobrodružství i nenaplněných osudů. Příběhy o bezpečí a touhách, o lásce, nemoci a smrti. Celé to lidské spektrum, které se každý den rozprostírá přede mnou i ve mně. A přesto, pod vším tím, v každém z těch příběhů, je přítomný stejný tah. Tah směrem k radosti, k lehkosti, k pocitu, že život stojí za to být žit naplno, v lásce a hojnosti. Jako když divoké husy táhnou každý rok na stejná místa přes půl Země. Nikdo jim to neříká. Nikdo je nenaviguje. Prostě vědí. A letí. Možná právě proto hledám, jak si odpovědět na tu dnešní poznámku. RADOST. Cosi ve mně hledá vnitřní radost jako pevný bod, jako stacionární prožitek. Něco, co stojí samo. Co se neopírá o to, jak den dopadl. Co je přítomné bez ohledu na to, co přišlo.

Hledám ho uvnitř. V přítomnosti. V božské kvalitě.

Na Substack píšu o bolesti, o utrpení, o souvislostech. Píšu o směru, jak se s tím vším dá pracovat. Ukazuji sám sobě, že bolest i utrpení znají protiváhu. Dotýkám se forem i způsobů, jak to vše uchopit. Ale přímo o radosti zatím nepíšu. Jen nepřímo se jí dotýkám tou božskou kvalitou, zmiňuju klid a mír, propojení. Ale radost přímo nepojmenovávám. Jako by to bylo něco zcela přirozeného, o čem se nepíše. Jako vzduch. Všudypřítomná, samozřejmá, tichá. A právě proto přehlížená. Bolest si říká o pozornost nahlas. Smutek klepe na dveře a nečeká na pozvání. Radost jen tiše je. Nestěžuje si. Nevymáhá místo. A tak se stane, že o ní nepíšu, jako bych ji nepotřeboval pojmenovat, protože ji přece znám. A přece ji neznám. Jako bych kolem ní chodil, cítil ji za zdí, ale skrze otevřené dveře jen nakukoval dovnitř.

Asi proto, že její přímý prožitek mám stále ještě posunutý k extatické, bujaré, spontánní radosti. K endorfinům a hormonální bouři. K tomu druhu radosti, který přichází zvenku, z pohybu, z hudby, z dotyku, z překvapení, z dětí atp. Který vzplane a pohasne. Který je skutečný, ale pomíjivý. A přesto hluboko v srdci cítím, že to všechno jsou jen vnější aspekty bytí. Že ta pravá radost je uvnitř. Že je nezávislá na okolnostech. Že prostě je součástí přítomnosti, jako vzduch v místnosti, který tam byl dřív, než jsem si ho všiml.

V práci řeším primárně samé utrpení. Ve vztazích procházím následky utrpení a stavů ega. A o všem píšu, abych to poznal co nejblíž, abych se s tím vším obeznámil, aby se kráva nažrala a byla alespoň chvíli sytá. Je v tom určitá poctivost. Jdu tam, kde to bolí, protože věřím, že poznat bolest zblízka je cesta k něčemu hlubšímu. Ale o přímé radosti jako vnitřní zkušenosti, která jako stálý proud jednoduše je, nepíšu.

Pravda, nejsem vyzenovaný mnich. Nejsem realizovaný mistr, který sedí v trvalém blaženém úsměvu a jemuž se svět zrcadlí jako nepřetržitá hra světla. Jsem člověk, který pracuje s těly a příběhy, který má vlastní vrstvy, vlastní únavu, vlastní okamžiky, kdy se tělo vrátí do starých drážek. A možná proto zakouším radost zatím jen ve střípkách a odlescích. V záblesku během ranní praxe. V okamžiku, kdy se v ordinaci něco uvolní a tvář člověka naproti se rozjasní. V tichu po mantře, kdy na chvíli zmizí hluk a zbyde jen to, co bylo přítomné celou dobu. Jsou to okamžiky, ne stav. Jsou to okna, ne dům. A přesto v každém takovém okamžiku cítím, že ten zdroj je skutečný. Že není vzdálený. Že je tady, pod vším ostatním, a čeká, až se k němu obrátím celý.

Možná jsem si ji sám pro sebe ještě nepojmenoval.

Možná to dělám právě teď. Možná mne k tomu inspiruje jaro. Včerejší rovnodennost. Okamžik, kdy se něco v cyklu překlápí a stojí na prahu pohybu. Kdy retrográdní Merkur zastavil a teprve vykročí. Jsou chvíle, které mají váhu. Tato ji pro mne má.

A v té váze se ve mně otevírá hlad. Hlad po přímém prožitku radosti. Tentokrát ne jako téma k prozkoumání. Tentokrát jako způsob, jakým chci žít. Ne jako záblesk světla v temnotě, ne jako výjimečný okamžik narození dítěte nebo zamilování. Ale jako tantrickou součást bytí, která je přítomná celou dobu, prostupující každý dech, každý krok, každý kontakt. Radost ne jako událost, ale jako látku, ze které je utkán život. Už nechci znát odpovědi. Chci to prostě žít. Naskočit na ten vnitřní proud důvěry v boží moudrost. Vzít všechny ty zkušenosti a jít s touto kvalitou radosti jednoduše žít. Nechat první myšlenku po probuzení dotknout se právě tohoto obsahu. Proudu, který je tady dřív než myšlenky.

Psal jsem o lásce jako pojivu. O míru a klidu jako středu. O tichu jako prostoru, kde vznikají všechny formy. Psal jsem o vděčnosti, o tom tichém otevření, když si uvědomíš, co všechno tady je. O chvilkových vytrženích do stavů blaženosti, kdy se tělo na okamžik vzdá a nechá projít světlo. Ale ještě ne o hlubokém prameni radosti. O té vrstvě pod vším ostatním, která nevysychá.

A to je téma, které teď ve mně rezonuje.

Hluboká radost v sobě nese všechny složky. Je to jeden proud života. Cítím, že obsahuje přijetí i odevzdání, smutek i vděčnost, ticho i plnost. Všechno v jednom pohybu. Není to radost, která popírá bolest. Neni to falešná pozotivita. Je to radost, která je dost velká, aby bolest a to vše nesla.

Radost mě už mnohokrát v životě objala. Zažil jsem momenty, kdy jsem to cítil celým tělem, ten tichý třpyt, který přichází bez varování a úsměv se sám od sebe rozšíří. A nemyslím teď hormonální bouři zamilovanosti. Ani excitovaný smích, který potřebuje publikum. Ani euforii, která vzplane a zanechá vzpomínky nebo prázdnotu. Ani tu extatickou euforii, když jsem před dvaceti lety vyhrál u Mountfieldu auto a celé tělo bylo jedna velká elektrická bouře.

A přesto jsou chvíle, které nic nenahradí. Ta směsice hrdosti, vděčnosti a strachu při narození dítěte, kdy stojíš u toho prahu a nevíš, jestli máš plakat nebo se smát, a nakonec děláš obojí zároveň. Radost z úspěšně složených zkoušek, z profesních postupů, z okamžiku, kdy roky práce dají smysl. Radost z úspěchů mých i ostatních, kdy se srdce rozšíří pro někoho jiného stejně jako pro sebe. Radost jako vděčnost, která přichází tiše a nečekaně, třeba jen při pohledu na ranní světlo. Radost jako soucit v okamžiku, kdy se podaří skutečně pomoci a změní to druhému život, nebo ho zachrání, jako tenkrát na ulici v Olomouci, kdy šlo o život a tělo jednalo dřív než mysl, a pak ta zvláštní tichá plnost, která zůstala. Nebo když mně osobně šlo několikrát o život a přežil jsem, náhodou či božím zásahem, a ten první nádech potom byl úplně jiný než všechny předchozí. Radost z překročení vlastních limitů, z létání na větroních, z potápění pod hranici padesáti metrů, kde je ticho jiné než kdekoliv jinde na světě.

To všechno je radost. Skutečná, prožitá, vtělená.

A přesto myslím tu jinou. Tu, která nic nepotřebuje. Která nepřišla proto, že se něco povedlo, že někdo řekl správná slova, že den dopadl dobře. Která prostě přišla. Tiše. Bez ohlášení. A vytvořila blažený úsměv a teplo v hrudi, které se šíří dovnitř, ne ven. Jako by se v hrudi uvolnil uzel, který tam byl tak dlouho, že jsi zapomněl, že existuje. A v tom prostoru je radost. Nezasloužená, nepředvídaná, naprosto skutečná. Stojíš u okna, nebo sedíš v tichu po meditaci, nebo se díváš na tvář člověka, který se právě uvolnil, a něco se otevře. Nebo jen jdeš po ulici a najednou je vzduch jiný. Světlo jiné. Ty jiný. Nic se nezměnilo. A přesto je všechno jinak.

A přesto jsem o ní zatím nepsal. Protože je tak různobarevná, tak pestrá, tak prchavá, že je obtížné ji uchopit. Má tisíc tváří a žádnou stálou adresu. Jednou je to spokojenost, tichá a nenápadná, jako když si večer sedneš a víš, že den byl dobrý. Jindy je to zdraví, ten prostý zázrak fungujícího těla, který si uvědomíš až tehdy, když chvíli chybělo. Nebo naplněnost, kdy práce dává smysl a ruce vědí, co dělají. Nebo sounáležitost, ten pocit, že patříš, že nejsi sám, že je někdo, kdo tě vidí. A přesto každá terapie, každé sezení, každý lidský příběh, který projde mýma rukama, směřuje právě k ní. Ať má jakoukoli formu. Ať si ji každý pojmenuje jinak. Pod tím vším je vždy stejná touha, dotknout se toho stavu, kdy je dobře. Kdy tělo vydechne. Kdy se život na okamžik přestane bránit sám sobě.

Vnímám ji i v intimitě, v té jemné přítomnosti, kdy se dva lidé opravdu vidí. Kdy nesehrávají role, nesplňují očekávání, nejdou podle scénáře. Kdy prostě jsou. Jako zachvění větru v koruně stromu plné listí, nenápadné, ale všechno se pohne zároveň. Vnímám ji v lidech, kteří nesou kvalitu přítomnosti tak přirozeně, že jejich pohled nese lehkost i hloubku zároveň. Znáš ten pohled. Oči, které jsou plně tady. Které neposuzují, nespočítávají, neodcházejí. Jen jsou. A v té přítomnosti se děje něco, pro co nemáme přesné slovo. Něco, co se nedá naučit ani natrénovat. Co buď je, nebo není. A když je, celá místnost to ví.

Radost, která jde z Dalajlámy, z Desmonda Tutua, z realizovaných mistrů jako Matka Meera. Radost, která má v sobě přetékající soucit a neochvějné přijetí, přijetí, které nesmlouvá, které neodvrací oči od ničeho těžkého, a přesto září. Setkal jsem se s lidmi, kteří nesli tuto kvalitu. Nebylo jich mnoho. Ale v jejich přítomnosti bylo něco, co se tělo pamatuje dodnes. Jako by vzduch kolem nich byl hustší, teplejší, živější. Radost, která buji sama sebou. Která se nerozhoduje, jestli bude. Ona prostě je. A v její přítomnosti se lidé mění, ne proto, že jim někdo něco vysvětlil, ale proto, že se na okamžik dotkli toho zdroje v sobě. A ten dotyk zanechá stopu. Touhu. Hlad po tom, vrátit se.

V ordinaci už roky přináším klientům protiváhu utrpení. Jsem přítomný, naladěný, účastný. Učím se být tím polem, do kterého může tělo složit svou váhu a pocítit bezpečí. Ve vztazích jdu cestou láskyplnosti a odevzdání tak, jak to tělo, ego a život dovolí, a někdy víc, než by bylo jednoduché. Dětem se učím být tak nablízku, jak jejich volání potřebuje, a být zde pro ně celým, s břehy dost širokými na to, aby se mohly rozlít do své plné šířky a téct jak potřebují.

A přesto se hluboko v srdci ve vlnách ještě propadám do smutku. Do ladění, které odpojuje. Vrstvy těla se vrací k „chci" a „potřebuju". Tělo má paměť. Nervový systém má své otisky, hluboké drážky zkušenosti, které vedou pohyb dřív, než se stačí rozhodnout. Vím, co to je. Pracuji s tím u druhých každý den. A přesto to mám taky.

A právě tady se začíná objevovat rozdíl mezi stavem a proudem.

Stav přijde a odejde. Je podmíněný. Závisí na okolnostech, na těle, na tom, jak noc proběhla, co se stalo ráno. Stav je jako hladina jezera, rozvlněná, proměnlivá, závislá na větru.

Proud je jiný.

Radost, o které píšu, není stav.

Je to proud.

Je pod tím vším. Jako míza ve stromu, neviditelná, tichá, ale nesoucí celý život od kořenů ke koruně. Jako nepřetržitý tah, který neustane ani v zimě, ani v suchu, ani v bouři. Strom ji nemusí hledat. Ona prostě proudí.

Je ve mně. Cítím ji. Je tam v hloubce, jako vzdálené teplo, jako tón, který zazní a nezhasne. A zároveň ji překrývají krusty minulosti a pomíjivosti, pýchy a lidství ve svých vásanách a samskárách. Vrstvy, které se nanesly postupně, rok po roce, zkušenost po zkušenosti. Nejsou zlé. Jsou prostě tady. A pod nimi, stále, ten proud.

A tak ve mně tiše doutná rozhodnutí. Otevřít se jí. Otevřít ji ve mně naplno. Je v ní všechno autentické. Tak, jak je. Bez úprav, bez výběru, bez podmínek. Radost nepotřebuje, abych byl lepší, klidnější, dál ve své praxi, méně unavený nebo více realizovaný. Přijímá mě přesně tam, kde jsem. A tomu se otvírám.

Zemřít jako zapšklý dědek? Stažený, uzavřený, bez proudu, jen se vzpomínkami a žalem, jak to mohlo být, kdyby? Jen při té představě mi běhá mráz po zádech. To tělesné varování něco ví. Oproti tomu zemřít plně v proudu radosti a vědomé přítomnosti boží plnosti, to je úplně jiný příběh. To je důvod, proč jsem sem přišel. Cítím to. Tuhle větu nepíšu jako ideu. Píšu ji jako orientaci, jako sever na kompasu, ke kterému se tělo otočí, když se ztratí.

Proč mantry vedou do ticha.

Proč jsem lidem protiváhou jejich utrpení.

Proč se vracím k praxi, i když jsem unavený, i když se nechce, i když tělo říká ne.

Protože ta vzedmutá vlna přítomnosti ve mně někdy na okamžik prosvítí. A v tom okamžiku je vidět, jasně, bez pochybností, že ten zdroj je přítomný v každém z nás. Není to teorie ani náboženská iluze. Je to prožitek. Přímý, tělesný, nezpochybnitelný. A po každém takovém prožitku zůstane v těle otisk. Vzpomínka, ke které se lze vrátit. Hlad po tom, aby trvala déle. A ten hlad je dobrý hlad. Je to kompas stejně spolehlivý jako ten sever.

Je to naše moudrost.

Vnitřní směr.

Vektor pohybu, ne jako příkaz, ale jako přitažlivost. Jako gravitace k centru.

Každý ho chce cítit. Každý se ho chce dotknout, alespoň na chvíli. Každý po něm sahá jiným způsobem, z jiné vrstvy zkušenosti, s jinými nástroji v rukou. A přesto je to jeden střed. Jeden zdroj, ke kterému vedou všechny cesty, i ty oklikami, i ty přes utrpení.

Jako pes vrtí ocasem, celým tělem, bez zábran, bez studu, bez přemýšlení. Kočka přede, tím hlubokým, vibrujícím zvukem spokojenosti, který vychází odnikud a zároveň z celého těla. A člověk hledá stav, kde se tělo uvolní, dech se rozšíří a v očích se objeví lehkost. Smích, pokoj, bezstarostnost, kterou známe z dětství, z vnitřního dítěte, které ještě nevědělo, že by mělo být jinak.

Tohle je vnější projev něčeho hlubšího. A v hloubce všichni víme, že to není jen projev. Že to je okno duše v ten okamžik otevřené dokořán. Svěžest, která dokáže všechny chmury a bolesti přetavit v okamžiku v jinou neurofyziologii, tělo přepíná do jiného režimu, chemie se mění, pohled se rozjasní. A z toho jiného místa přichází dobrota a laskavost. Jednota a pospolitost. Láska jako pojivo, ne jako pocit, ale jako způsob bytí.

Každý z nás chce vrtět ocasem a příst jako kočka. Každý z nás chce milovat a být milován. Každý z nás chce ten okamžik, kdy tělo ví, že je doma.

A tak se ve mně objevuje směr, který je zároveň jednoduchý a hluboký: milovat tu přítomnost, která je tady. Tak, že se promítne do těla. Do kroku. Do pohledu. Do kontaktu s člověkem, který sedí naproti. Jako přirozené nastavení nervového systému, který se opírá o hlubší vrstvu, o zdroj.

Bhakti jóga. Milující laskavost. Kristova bezpodmínečná láska, Mariina náruč bezedné péče a pokoje, ta, která přijme všechno. Buddhova neomezená moudrost, ta, která vidí skrze všechny formy. Tisíce atributů, tisíce tradic, tisíce cest. Vše vede k jednomu, k neosobnímu prožitku jednoty, kde mizí hranice mezi tím, kdo miluje, a tím, co je milováno. Tam je radost, která léčí tím, že je. Která nepotřebuje nic opravit. Která prostě září, a v tom záření se věci samy uklidní.

Dvacet let jsem tady pro lidi. Pro pacienty. Pro klienty. Ruce na tělech, která nesou příběhy, jež slova nedosáhnou. Učím se být s jejich utrpením, aby tělo uneslo i moje vlastní vrstvy, aby se ze mě nestalo prázdné zrcadlo, ale přítomný člověk, který stojí pevně a zároveň se nevzpírá tomu, co přichází. A zároveň se učím poznat a být s jejich radostí, s tím okamžikem, kdy se v ordinaci něco uvolní, kdy tělo vydechne, kdy v očích přeskočí světlo. Aby se rozšířila kapacita nést i tu moji.

A celou tu dobu se mé malé já učí nořit do zdroje, který to všechno sjednocuje. Tělo každého člověka nese napětí, potřeby, příběhy. Každý prochází vlastními vrstvami života, jinými, a přece tak podobnými. A přesto je v tom všem přítomná stejná kvalita. Stejný zdroj. Jako by pod každým příběhem, pod každou bolestí, pod každou únavou a každým strachem byl ten tichý, nepřetržitý proud.

Někdy se zaleskne v očích. Jako prostá, odevzdaně milující radost. Bez důvodu. Nečekaná. A přesto naprosto skutečná. V těle se v ten okamžik něco uvolní, co slova nestihnou pojmenovat. Jako by se na chvíli rozestoupily vrstvy a bylo vidět na dno. A to dno je světelné. Věřím tomu, že právě tehdy jsem přítomnosti nejblíž. Že právě tehdy jsem nejblíž tomu, proč jsem tady. Ne jako myšlenka, ne jako přesvědčení, ale jako přímý dotek. Brány nebeské se neotevírají při velkých gestech. Otevírají se v maličkostech.. V úsměvu, který nikam nespěchá.

A v ten okamžik chci víc. Chci to znát hlouběji. Chci v tom žít, nejen to občas zažít. Chci, aby to byla látka mého každodenního bytí, ne vzácný host. Ten hlad je dobrý hlad. Je to směr. Děkuji. Jsem.

A to stačí. 🙏💞☯️

Krásný jarní den vám všem, přátelé. Subham astu sarvadžagatam.

Nechť v nás radost otevírá vnitřní dialog, který nás nezadržitelně vede k radosti.

Mgr. Lumír Konečný, Ph.D. — Celostní fyzioterapeut · ExpertFyzio & VÉDAMI

#tělo · #vědomí · #radost · #přítomnost · #Védami · #integrace

Jsou místa, která tě zastaví. Kondenzuje v nich něco čarokrásného, co jinak uniká. Mikulčice jsou pro mě takovým místem. Staroslovanské hradiště na moravsko-slovenském pomezí, vykopávky, základy kostelů z 9. století, hlína, která pamatuje víc než jakákoliv knihovna. A stromy. Stromy, které z té hlíny rostou jako by věděly, kde stojí.

Dnes jsem se znovu setkal se stromem, u kterého jsem před lety trávil hodiny. Ráno, večer, i v noci. Tehdy jsem trénoval pozici stání ve wuji a základy qigongu a představoval si naše propojení. Byl jsem ochotný tam stát dvě, tři hodiny, abych cítil jeho energii, mízu proudící vzhůru od kořenů a procítil tím tu svoji. Byl jsem přesvědčený, že to dokážu. Měl jsem tam řadu úžasných vhledů. Tehdy ovšem zůstávalo vše na úrovni přání a představ, zevních popisů mých učitelů.

Krásný, mohutný, rozdvojený kmen. Přítomný a s prožitou historií.

Přišel jsem k němu s málou v ruce a začal chodit v kruhu s mantrou om namo bagavate vasudevaya. Sto osm opakování zabere půl hodiny, s chůzí v jednom směru. Pak dalších sto osm doprava. Hodina celkem. Dělám púdžu, jak nám doporučuje Matka Meera. Cítím, že strom je božský střed, vracím se k němu, vracím k němu pozornost. Nechávám ho jako pole uvnitř mne. Cestu a její střed, kolem které se můj život točí a kam směřuje. Toto žiju. Veškerý obsah se destiluje, filtruje až do jednoho čirého vědomí, ve kterém je přítomnost. Způsob, jak říct tělem i hlasem: toto je posvátné, toto zasluhuje mou plnou pozornost. Malý rituál uprostřed krajiny, která sama je rituálem života i našich dějin.

Jsem u zdroje a to je podstatné. Tohle žiju. Tohle je moje běžná praxe.

Proč kruh. Proč ne linie.

Lineární chůze má cíl vně. Pohyb je přesun. Tělo se pohybuje prostorem a mysl s ním, od místa kde jsem byl k místu kde chci být.

Kruh má cíl uvnitř. Každý krok se vrací ke středu samotné cesty. Střed je stálý. Pohyb je proměnlivý. Vědomí, které sleduje pohyb kolem stálého středu, se pomalu ustáluje. Kotví se ve středu. To je fundamentálně jiná zkušenost.

Dnes jsem měl při chůzi obraz: kolo od bicyklu. Střed a ráfek. Já jdu po ráfku, doleva pak doprava. Střed drží. Odstředivá síla by mě vyhodila do vesmíru, do proudu myšlenek, do obsahu, do reaktivity. Se středem zůstávám na orbitě. Na trajektorii pozorovatele. Pohybuju se a neztrácím se.

Pozorovatel je aktivně zvolená a aktivně udržovaná orientace vědomí. Kruh mi v tom pomáhá fyzicky, pohybem těla. Tělo krouží a mysl se učí, co to znamená mít střed.

Mikulčice: místo, které už bylo posvátné

Do Mikulčic chodím, protože ta místa mají kvalitu, která nese moji praxi.

Hradiště bylo aktivní ve Velkomoravské říši v 9. století. Stálo tam několik kostelů, jeden z největších raně středověkých chrámů na území dnešní České republiky. Lidé tam žili, rodili se, rozhodovali o osudu mnoha dalších kmenů, modlili se, pohřbívali své mrtvé, zaseli a usadili naši řeč a písmo. Pak to zaniklo, zarostlo, zmizelo pod hlínou. Zůstalo tam něco, jako sediment. Jako vrstva vědomí, která se usadila v půdě a stromech, jež z ní vzrostly, a v posvátném tichu, které žije opřené o moudrost předků.

Když tam cvičím taiji nebo chodím a recituji mantry, aktivuju něco, co tam už je. Spojuju se s vertikálou místa, s tím co v té hlíně dřímá pod povrchem současnosti. Strom, kolem kterého chodím, nese ty vrstvy a sálá je do okolí. Chodím kolem něj s mantrou ze sanskrtu a sedí to. Cvičím taiji a sedí to. Praktikuji hinduistickou púdžu a sedí to. Sedím buddhistický zen a sedí to. Nebo se jen modlím k Marii a Kristu a sedí to. Každá část oslovuje jinou vrstvu mého vnímání, jinou úroveň porozumění univerzálním zákonitostem. Genius loci zůstává otevřený jakékoliv formě. Neptá se. Jen je.

Možná jako když Cyril s Metodějem přinesli cosi nového a přesto to do té země zapadlo jako klíč do zámku. Posvátnost není denominační. Je to kvalita přítomnosti, kvalita středu, kvalita místa, kde se něco kondenzuje.

Mantra jako technologie filtrace

Om namo bagavate vasudevaya. “Vzdávám hold Pánu, který přebývá v srdci všeho. Vasudeva, ten který prostupuje vším, jehož přirozeností je čiré vědomí.” Sto osm opakování. Pak znovu, při chůzi na druhou stranu.

Mantra je pro mě filtr. Každé opakování je průchod korálkem mály, šňůry navlečených korálků, které drží rytmus i počet. Obsah vstupuje do kruhu a projde skrz. Myšlenky, emoce, vzpomínky, starosti, plány, strachy, všechno. Nepotlačuju, neanalyzuju. Nechávám to projít mantrou a korálky mály a krokem. Filtr nepracuje analýzou. Pracuje opakováním, rytmem, přítomností. Co projde skrz, ztratí svou hustotu. Destiluje se. Čistí.

Číslo 108 není libovolné. V indické tradici tvoří 108 korálků mály jeden kompletní cyklus průchodu. V astronomii odpovídá průměr Slunce přibližně 108násobku vzdálenosti Země a Slunce. V těle je 108 základních nádí, energetických kanálů, jimiž proudí prána. To číslo má v sobě strukturu, která přesahuje libovolnou konvenci. Jdu s ním.

Po hodině chůze mám jiné vědomí než na začátku. Plné, ale plné jinak. Plné přítomností. Jedno čiré vědomí, ve kterém je ticho a přitom vše. Veškerý obsah, který jsem přinesl, prošel skrz. Zůstalo vědomí, které ho neslo. A to vědomí je lehké.

Neurověda toho, co dělám

Duchovní praxe a neurověda jsou pro mě dva popisy téhož. Jeden hovoří jazykem zkušenosti, druhý jazykem mechanismů. Oba jsou pro mě pravdivé a dává mi smysl je propojovat.

Při chůzi v kruhu s málou v ruce se děje několik věcí najednou.

Rytmický pohyb, opakovaná pravidelná chůze, aktivuje parasympatický nervový systém. Reguluje srdeční variabilitu. Snižuje kortizol. Tělo přechází z reaktivního módu do receptivního. To je fyziologie. Rytmická aktivita těla je jedním z nejstarších a nejspolehlivějších způsobů regulace autonomního nervového systému.

Mantra přidává vrstvu rytmické vokální produkce. Zpěv a skandování aktivují vagový systém přímo, skrz hrtanové větve. Vagus je klíčovým nervem parasympatické regulace, spojuje mozkový kmen s většinou vnitřních orgánů. Aktivovat ho zpěvem znamená aktivovat celý systém klidu a integrace zdola nahoru.

Málu držím kontralaterálně. Jdu doleva, držím pravou rukou. Jdu doprava, držím levou. Kontralaterální manuální stimulace aktivuje prefrontální motorickou kůru na protilehlé hemisféře. Při levostranném pohybu aktivuju pravou hemisféru skrze prsty ruky, a naopak. Obě hemisféry jsou angažovány symetricky. Výsledek je větší stabilita pohybu, menší tendence k odchylce z trajektorie, lepší kotvenost v prostoru.

Stejný princip využívá EMDR terapie, kde bilaterální stimulace pomáhá integrovat obsah. Já to dělám jako součást rituálu, jako způsob udržet pohyb v kruhu stabilní a vědomí ukotvené.

A pak je tu kruh sám. Opakovaný pohyb kolem fixního bodu udržuje pozornost ve středu a doslova trénuje vědomí, aby se vracelo. Každý krok je jemné přesměrování pozornosti zpět. Sto osm kroků doleva je sto osm opakování tohoto návratu. To je meditace pohybem. Stará tradice to nazývá pradakšina, obcházení posvátného objektu dokola, kdy každý krok je modlitbou a celý kruh je aktem uctívání. Nejde o nahodilý rituál. Jde o vycizelovanou technologii starověku platnou dodnes.

Strom jako božský střed

Stromy v Mikulčicích jsou starší než já. Duby, které z té hlíny rostou, mohou mít dvě stě, tři sta let, co já vím. Jsou v nich životy, které poznaly všechny důležité etapy přede mnou nezávisle na tom, kdo kolem nich kdy prošel. Lidé přicházeli a odcházeli. Strom zůstal.

Nejde jen o strom. Jde o místo a prostor, kde se zkušenost kondenzuje do hmoty. Kde je možné cítit pomíjivost i věčnost zároveň. Kde čas postrádá důležitost. Kde je možné vnímat jednoduše a nerušeně propojení, Matku Meeru i všechny naše učitele, kteří svým svědectvím ukazují střed a říkají tiše: právě tady se neodchyluj, tady se vrať. Všichni realizovaní o tom píší. Středem je boží přítomnost.

Cítím ji ne jako pocit tepla nebo světla nebo emoci, ale jako kvalitu středu. Jako přítomnost středu bytí samotného, kolem které se pohyb organizuje. Když chodím kolem stromu, nepotřebuju se ho dotknout. Nechávám ho být polem uvnitř mne. Nesu ho s sebou jako střed, i když od něj odejdu. Cesta a její střed. Bod, ke kterému se vracím pozorností kdykoliv se začnu vytrácet do obsahu.

To je púdža. Živá praxe pozornosti, která uctívá přítomnost boží středovosti v konkrétním místě, konkrétním stromě, konkrétním pohybu. Púdža je způsob, jak říct: toto je posvátné. Toto zasluhuje mou plnou pozornost. Toto je střed.

Součástí púdži je pro mě i krátká invokace, kterou slyším každou meditaci se Svámím Ritodgatou. Je to základní mantra, kterou pronáší na začátku každého meditačního setkání. V jednoduchosti připomíná, komu je praxe věnovaná a odkud přichází vedení.

“Gurur Brahmá, gurur Višnu, gurur dévó Mahéšvarah

Gurur sákšát parabrahma, tasmaji šrí guravé namaha.”

Guru je Brahma, guru je Višnu, guru je Šiva.

Guru je také Parabrahman, Nejvyšší Já.

Takovému guruovi se skláním.

V kontextu púdži a meditace tato mantra neodkazuje k jedné konkrétní osobě. Připomíná princip vedení, který prostupuje celou tradicí, tvoření, udržování i transformaci vědomí. Brahma, Višnu a Šiva jako tři aspekty jednoho proudu. A zároveň Parabrahman, vědomí samotné.

Když stojím nebo chodím kolem stromu s mantrou a málou v ruce, tato invokace je tichým začátkem celé praxe. Připomenutím, že střed, ke kterému se vracím, není jen strom ani rituál, ale vědomí, které vše nese. Právě tomuto principu věnuji pozornost, svůj čas a energii.

Toto je otisk toho, co žiju.

Píšu zde o tom, co dělám každý den a co to dělá se mnou. Chodím kolem stromů. Zpívám mantry. Počítám korálky. Vracím pozornost ke středu, kdykoli je to možné. Před lety, v typickém konzumním ladění, bych si ťukal na hlavu. Dnes mi to přijde zcela běžné a rutinní, i když jdu se synem s kočárem a on spí. Filtruji obsah pohybem a opakováním. Hledám místa, která mají středovou kvalitu. Mikulčice jsou jedním z nich. Staroslovanské hradiště, hlína plná vrstev, stromy, které nesou to, co já hledám slovem a krokem.

Nehledám výstup, výsledek, osvícení ani absenci problémů. Vedlejším produktem ale je ukotvenost, kterou potřebuju k taiji i k životu ve vztazích s okolím, sám se sebou, s přirozenou inteligencí a ve vztahu k Bohu. Nitro, vi duše, to potřebuje rozpoznávat, potřebuje s tím hlubokým zdrojem být v intimním kontaktu. Schopnost být na orbitě, točit se kolem středu je jen vedlejší produkt. Kdykoli se dostanu do pochybnosti nebo řeším něco v životě významného, vásany a samskáry přestávají mít nade mnou takový vliv. Život začíná mít smysl a přináší naději, mír a radost. Být pozorovatelem vlastního pohybu. Prostě a jednoduše žít smyslem, který přesahuje mé malé já.

Stejně, tak jako tak, se veškerý obsah života destiluje samospádem, ať chci nebo ne. Jde o přirozený projev zrání a stárnutí. Filtruje se zcela přirozeně. Až do jednoho čirého vědomí, ve kterém je přítomnost. A v té přítomnosti není nic, co by bylo třeba řešit. Je jen to, co je. A když si uvědomím, že v základu jsme všichni stejní, když vidím tu podobnost skrze tisíce klientů a pacientů, kteří mnou prošli, je pro mě čím dál zřejmější, že kvalitou, kterou má smysl se zabývat, je právě zdroj.

A pak prostě jsem. Co víc si přát.

Koan: „Co bylo tvou tváří předtím, než se tvoji rodiče narodili?"

Koan: “Jdeš doleva. Jdeš doprava. Kde je střed?”

Mgr. Lumír Konečný, Ph.D. celostní fyzioterapeut, ExpertFyzio & VÉDAMI

Včera se ve mně setkaly dvě skutečně silné vlny, obě hluboce spojené s archetypem Lilith. Dvě lidské konstelace, dva osobní příběhy mého života se prolnuly v jediný den mnohem výrazněji a syrověji, než jsem čekal. Dvě pole blízkých vztahů, která se náhle ocitla ve stejném prostoru, obě mířící přímo do nejzranitelnějších míst mého prožívání. V těle i mysli se zvedla stará energie: frustrace, hněv, bolest, pocit nespravedlnosti. Nervový systém vytáhl reakce nesouhlasu, křivdy a marnosti. Obranné vrstvy ega chtěly naskočit na staré scénáře. Myšlenky bojovaly a nejraději by oplatily bolest, kterou cítily.

Jak dobře to znám. Z mládí, z let, kdy jsem ještě nevěděl jinak. Místo meče by přišla slova, místo porozumění hradby. Místo otevřenosti ulita, do které se člověk stáhne a čeká, až bouře přejde. Tehdy to byl jediný dostupný způsob, jak přežít. Nervový systém se naučil chránit. A to, co se jednou naučí, si pamatuje dlouho, někdy celý život.

Když taková vlna přijde, je velmi lidské přát si, aby skončila. Vroucným přáním, modlitbou, nebo naopak tím, že tělo nechá zareagovat stejně tvrdě, jak tvrdě prožívá tlak zvenku. Obojí je pochopitelné. Obojí ukazuje, jak hluboko jsou v nás zapsané psychobiologické vzorce obrany. Nervový systém chrání integritu bytosti. V minulosti mu to pomáhalo přežít. V přítomnosti se však tyto stejné vzorce mohou stát silou, která nás vtahuje do stále stejných cyklů konfliktu a bolesti.

Dnešní ranní meditace přinesla zajímavý paradox. Seděl jsem v tichu s Matkou Meerou a postupně se začala objevovat jasná zkušenost rozlišení. Tělo cítilo emoce, mysl vytvářela reakce, a přesto zde bylo něco, co se těchto procesů nedotýkalo. Vnitřní prostor vědomí, který vše viděl a nijak se nezúčastňoval. Ten moment je zvláštní: něco v člověku naprosto jasně ví, že není tělem ani myšlenkami. A zároveň se vše odehrává právě skrze toto tělo a tuto mysl.

V určité chvíli přišlo rozšíření, které znám z dřívějších meditací, ale po daršanu nabírá výrazně silnější proud. Vědomí se začalo rozprostírat kolem celé bytosti. Jako by se otevřel prostor přesahující tělo. Přítomnost se nadechla sama sebe. Z oblasti břicha a pánve začal stoupat jemný proud vnímání vzhůru, jako výtah procházející středem těla k hlavě a dál nad ni. V tomto prostoru zůstalo vědomí klidné a jasné. Vidělo tělo, vidělo mysl, vidělo reakce. A současně vědělo, že jimi není.

V meditaci nebylo třeba nic dělat. Žádné přinášení, žádné rozpouštění, žádné úsilí. Vše bylo přítomné přesně tak, jak to bylo. Reakce, staré programy, bolesti. A v jeden moment přišlo tiché uznání: toto vše prostě je. Jasně, zřetelně, v plné síle. Nic se nezmenšilo, nic neztratilo svou váhu. A přesto k tomu všemu nebyl žádný vztah. Žádné lpění, žádný odpor, žádná potřeba, aby to bylo jinak. Obsahy byly přítomné, ale vědomí v nich nestálo. Bylo jinde. Nebo spíš, bylo všude, a proto nikde nezůstalo uvězněno.

V těchto chvílích se objevuje zvláštní druh naděje. Ne naděje, že se okolnosti změní. Ale naděje mnohem hlubší: že lidská bytost nemusí zůstat po celý život uzavřená v psychobiologických přednastaveních svého těla. Nervový systém, mysl i vztahy mohou zůstat součástí života tak jak jsou, a přesto může být v jejich středu prostor přítomnosti, který je širší než všechny reakce.

Samskáry a vásany

Mnoho duchovních tradic popisuje tento proces jako postupné vtělení vědomí. Jednota není zkušenost patřící až za hranici smrti. Může se začít objevovat už zde, v každodenním životě. V těle, v práci, ve vztazích, v konfliktech i v radosti. Staré karmické vlivy a staré programy mohou postupně ztrácet svou centrální roli. Zůstávají přítomné, ale přestávají určovat směr bytí.

V jógové a védántské tradici existuje pro tyto vlivy několik velmi přesných pojmů. Nejčastěji se používá slovo samskára, což lze přeložit jako hluboký otisk zkušenosti uložený v mysli, v těle a v nervovém systému. Každý silný prožitek, každé rozhodnutí, každá reakce zanechává stopu. Tyto otisky pak vytvářejí reaktivní tendence těla i mysli, které se znovu a znovu aktivují v podobných situacích.

S otisky úzce souvisí pojem vásana, který označuje hlubší povahové a reaktivní sklony a tendence, jež z těchto otisků vyrůstají. Samskára je otisk minulosti, vásana je pohyb, který z tohoto otisku vychází a vede mysl i tělo k určitému způsobu reagování. Člověk pak někdy reaguje dříve, než si vůbec uvědomí proč.

Jóga také pracuje s obrazem karmických semen. Každý čin a každá zkušenost vytváří semeno, které může v určitém čase vyklíčit jako další zkušenost. V Pataňdžaliho filozofii se hovoří o karma-asáya, tedy zásobníku karmických otisků, který si bytost nese a který se postupně projevuje v průběhu života. Tradice rozlišuje tři roviny tohoto působení. První je samčita, veškerá nahromaděná karma minulosti. Druhá je prárabdha, karma která již dozrála a právě se odehrává v podobě vztahů, setkání a okolností života. Třetí je ágámi, karma vznikající skrze naše současné jednání a rozhodnutí.

Sádhana, duchovní praxe, pracuje právě s těmito vrstvami. Neznamená útěk ze života ani potlačení emocí. Jde o postupné prosvětlování karmických otisků vědomím přítomnosti. V jógové tradici se říká, že vědomí může karmická semena spalovat v ohni přítomnosti tím, že jsou plně viděna a rozpoznána.

To, co jsem v meditaci zažil, byl zřejmě právě takový moment. Karmické otisky se objevily v plném světle vědomí. Reakce vznikaly, emoce procházely tělem, mysl vytvářela příběhy. A přesto zde byl prostor, který věděl, že těmito procesy není. Nedocházelo k rozpuštění vzorců. Byla to změna perspektivy: najednou bylo jasné, že staré reakce nejsou jedinou realitou, ve které mohu existovat. V prostoru vědomí se otevřela možnost zůstat přítomný i uprostřed silných emocí, bez vztahu k nim, bez potřeby je měnit.

Postupně se může měnit samotná dynamika těchto reakcí. Staré impulzy stále vznikají, ale jejich gravitace je menší. Vědomí je dokáže rozpoznat dříve, než převezmou řízení. Mezi impulzem a reakcí se objeví prostor. A v tomto prostoru může vzniknout něco nového. Klid, který není závislý na tom, co dělají druzí.

Takový klid není jen osobní zkušeností. Nervové systémy lidí kolem sebe se vzájemně ovlivňují. Jeden stabilnější bod v systému může postupně měnit dynamiku celého pole. Mně k tomu patrně přispěla velká odevzdanost prožitku přítomnosti skrze Matku Meeru. Vztahy se někdy proměňují právě tím, že přestane automaticky fungovat stará reakční spirála. Tímto směrem míří moje praxe. Ne jako vzdálený cíl, ale jako každodenní pozvání žít to, co se v tichých ranních hodinách otevírá. Neutrální prostor, tak jak píše Osho.

Když jsem dnes z meditace vystoupil, bylo jasné, že tělo i mysl zůstávají součástí přítomnosti. Život pokračuje ve své dualitě a v pohybu protikladů. Vědomí se znovu vsáklo do těla jako inkoust do savého papíru. Tento návrat je stejně důležitý jako samotná zkušenost rozšíření. Právě v něm se ukazuje, že cesta vědomí nevede pryč ze života. Vede skrze něj.

Kousek po kousku. Zkušenost za zkušeností. Trpělivě a pokorně.

Uprostřed všech konstelací vztahů, emocí a příběhů může začít růst prostor, ve kterém zůstává přítomná jednoduchá kvalita bytí. Prostor, kde se přirozeně objevuje mír.

A traumatické otisky se podle mé zkušenosti proměňují právě v takovém prostoru plné přítomnosti. Přirozeně se v něm objevuje soucit jako živá kvalita vědomí, která přesně odpovídá tomu, co daný otisk potřebuje. Každá vrstva psychobiologických interakcí, která se v těle a ve vztazích objeví, se může postupně prosvětlovat a odhalovat svou hlubší podstatu. Z tohoto procesu se rodí kvalita bytí, která se přirozeně spojuje s hlubší vrstvou lásky. Lásky, která působí tiše a přesně tam, kde je její přítomnost potřebná, i kdyby to mělo být “pouze” nereagování a přijetí faktu, že každý reagujeme z prostoru svých vlastních vesmírů, vásán a samskár, které u druhých nemáme šanci rozpoznat.

A z takového místa se může šířit něco, co svět potřebuje možná víc než kdy jindy. Klid, který nevzniká z vítězství nad druhými, ale z tichého poznání vlastní podstaty.

Mgr. Lumír Konečný, Ph.D. – Celostní fyzioterapeut, ExpertFyzio & VÉDAMI

Sedím na pařezu uprostřed čerstvě pokácené části lesa. Zavolal si mě, abych tu spočinul a dotkl se společné kvality, která je v nás obou právě teď živá. Kolem leží nezpracované kmeny a třísky jako nedaleko po tornádu před pár lety. Světlo proudí otevřeným prostorem a vzduch voní mízou a vlhkou půdou. Celé to tu působí syrově a surrealisticky, nicméně v kontextu zpráv ze světa zároveň poklidně. Ticho zde má jinou kvalitu. Je široké, otevřené a naplněné neznámým potenciálem. Jeden cyklus z mnoha se v něm dovršil a dozněl. Prostor se zhluboka nadechl a spočívá v očekávání toho, co se z něj vynoří, aby následně vydechl s objevným táhlým woooow.. tak toto bylo v plánu.

Obnažené letokruhy, vrstvy času vtělené do hmoty, ukazují, jaké příběhy tato část lesa otiskla do své formy. Příběhy se naplnily a život plyne dál. Živá paměť minulého i potenciál budoucího zůstávají skryté pod zemí, v síti kořenů a spletitém podhoubí bujícího života. Proud zde pokračuje svým vlastním tempem po stovky, možná tisíce let. Peter Wohlleben ve své knize Tajný život stromů popisuje tuto podzemní komunikaci a propojenost lesa s mimořádnou citlivostí. Les tam dole dýchá živou sítí vztahů, výměny a spolupráce. Tam život tepe bez ohledu na to, co je právě vidět na povrchu.

Jsem prostoupený obrazem okamžiku mezi dvěma dechy života. Jeden viditelný tvar se naplnil a tiše odezněl, další zatím zůstává někde v hloubce a sbírá sílu. Ten prostor mezi tím..tichý, soustředěný..chvíle, kdy se něco opravdu dovršilo a ještě není jasné, co přijde dál. Starý obrys už mě nedrží, nový zatím nemá jméno ani tvar. Navenek to může působit fatálně, neurčitě, možná i trochu zranitelně. Uvnitř se však již skládá nový život. Vše se tiše přerovnává a energie hledá nový směr. Žatraceně, člověk má chuť vědět, co bude dál. Chce mít aspoň náznak jistoty. A přesto je tu jen otevřený prostor a dech.

Možná to není žádná mezifáze. Možná je to obyčejný lidský přerod. Chvíle, kdy se učím stát bez opory starého a zároveň bez obrazu nového. Jen tak. V klidu. V důvěře, že život už ví. Tak jako tady v pokáceném lese. Tak jako za covidu. Tak jako před léty po tornádu.

Franklyn Sills mluví v kontextu kraniosakrální práce o potenci, o síle života přítomné v každé buňce. O síle, která ji oživuje a propojuje s celkem. O inteligentním, samoorganizujícím principu, který vede tkáně směrem k větší celistvosti, k většímu uspořádání, k hlubšímu souladu. Tato potence není závislá na vnějším obrazu. Je všudypřítomná. Je to živoucí síla, jemné pole, které proměňuje formu zevnitř. Klidně ji mohu nazvat alchymistickým éterem, jako obrazem pro tichou transformační inteligenci života. Tichá, hluboká a stále dostupná. A pracuje i tehdy, když se na povrchu zdá, že se nic neděje.

I v terapii se dotýkám těl s různou potencí. Někde je cítit jemný nádech nového pohybu, jinde jen naděje, a někde naopak proud sílí a rozlévá se do všech vrstev. Život je přítomen v různých intenzitách, přesto vždy zůstává stejným zdrojem. Stejně tak žije v každé mé buňce. A proto není důvod domnívat se, že tomu bude jinak. I pod povrchem této paseky probíhá zrání, které si žádá čas. Světlo dopadá na zem, vláha se drží v půdě a síť kořenů nese paměť i výživu. Vše se děje v přirozeném rytmu. Stejně tak i v těle a v duši dozrává to, co se má ukázat. Potence JE. Je přítomná. Čas jí jen poskytuje neviditelný prostor, než se vynoří nový tvar.

Když tu sedím, dotýká se mě tak jednoduché poznání. V každém lidském životě přichází chvíle, kdy se určitá forma naplní. Role, vztah, smysl, představa o sobě atp. Něco se vždy uvolní a vznikne otevřený prostor. Vakuum pro mysl. Ale ta zpropadená mysl by tak ráda rychle zahlédla nový obraz, tak ráda by věděla, co přijde..what the fuck. 🙈

Život si dozrává v tichu a v moudrosti, která má svou vlastní inteligenci a mapu, již využívá. Zdroj je stejný, plný potence, potenciálů a nezměrného množství možností. Copak to naše nicotné „já“ může vědět o nedozírném poli možností?

V hloubce pode mnou, u kořenů, kde je zdánlivý klid, zůstává trvalá esence, která není vázaná na konkrétní tvar. Je nabitá možnostmi. Může zde vyrůst nový les, nový bytový komplex… whatever your imagination allows you. Z krávy ale nevznikne kůň. To je dost pravděpodobné. To už zajistí otisknutá paměť předchozích forem, paměť těla, zkušenost duše prostoru. Ale je zde vždy schopnost znovu se nadechnout zdroje a nechat potenci přinést život v podobě, která je právě dostupná. Co bylo prožito, stává se výživou. Co se rozpadlo, podporuje další růst.

Rituál života probíhá neustále. Vznik a proměna, zrání a uvolnění tvoří jeden souvislý proud. Každá fáze má svou inteligenci a ta svou hlubokou moudrost. Duše poznání expanduje skrze formy, rozšiřuje se a prohlubuje. Forma se mění, vědomí dozrává.

Učím se setrvat. Setrvání v mezifázi je zatraceně jemná praxe. Tělo spočívá, mysl naslouchá, pozornost klesá do hloubky ke kořenům. Není potřeba spěchat k dalšímu obrazu. Pod povrchem se už děje to, co má vyrůst, ať chci nebo ne. Spočinutím vyrůstá důvěra, ať je vše nové takové, jaké potřebuje být. Mé tělo, mé bytí je jen přechodným tvarem a formou v lese života.

Esence života přetrvá a z ní se zrodí další tvar.

Mgr. Lumír Konečný, Ph.D. – Celostní fyzioterapeut, Expertfyzio & VÉDAMI

Včerejšek přinesl ostrou výměnu názorů. Slova se dotkla citlivých míst a otevřená témata zůstala v prostoru bez uzavření. Večer se tělo i mysl opakovaně vracely k tomu, co zaznělo, i k tomu, co zůstalo viset v prostoru. Obsah se znovu rozhoříval, rozdmýchával horkokrevné emoce, rozvířené city, vjemy a tělesné reakce. Vše bylo pevně navázané na hmotu těla a na vztahové interakce, ze kterých celý příběh vznikl.

Chůze podél Moravy krátce před půlnocí vytvořila první prostor. Rytmus kroků, ticho řeky a opakování mantry umožnily, aby se část této energie začala usazovat. Emoce zůstávaly přítomné, jejich pohyb se zpomaloval. Oheň, který byl rozptýlený a spalující, se vracel zpět do těla, kde se mohl potkat se zemitou realitou bytí. Proběhlo první přenechání obsahu prostoru. Nesl se krajinou, dechem a pohybem. Tělo už neneslo vše samo.

Dnešní ranní meditace pak přinesla zbyvající vrstvy. Celý ten reaktivní svět těla, příběhů mysli a prožitého života je znovu přítomen. Hlásí se opakovaně, silně vázaný na hmotné vjemy těla, na paměť vztahů a na události, které se zapsaly do nervového systému. Reflexe je prostoupena bouří emocí. Vše přichází celé. Takové, jaké je.

Vnímám, že je to aktuální přítomnost. Tento vnitřní svět je součástí mého prožívání. Přináším ho do chrámu jednoty. Přijímám ho v podobě, jakou má. Nechávám ho zde znít tak, jak potřebuje. Vztekem, odpověďmi, scénáři, obrazy. Je tu jako součást mne. Jako živý obsah, který se chce projevit. Není zde potřeba s ním manipulovat ani ho odtrhávat od toho, čím je. Zůstávám a čekám.

Význam se může vyčerpat vlastním pohybem. Obsah je obejmut milostí celistvosti a jednoty a postupně se rozpouští. Je to jako kapka inkoustu ve vodě. Nejprve je tmavá a zřetelná, nese tvar i barvu, má svou hustotu a váhu. Přitahuje pozornost. Mysl se k ní stáčí, sleduje její obrys, její sílu, její oddělenost od okolního prostoru.

Jakmile však kapka vstoupí do vody, začíná se rozvíjet. Z jejího středu se uvolňují jemné proudy, vláknité struktury, které se pohybují vlastním rytmem. Sledují mikropohyby vody, její proudění, jemné rozdíly hustoty. Inkoust se šíří do prostoru všemi směry současně. S tímto pohybem se tříští i pozornost. Už není kde spočinout. Neexistuje jeden bod, jeden tvar, jeden objem, který by ji poutal.

Barva se rozprostírá a její koncentrace klesá. Obrazy ztrácejí ostrost. To, co bylo dříve výrazné, postupně přestává být zajímavé. Tvar se rozpadá, objem se zmenšuje, intenzita slábne. Pozornost se rozptyluje spolu s obsahem. Inkoust zůstává přítomný, jeho stopa se však rozkládá do celku.

Postupně mizí místo, kde by bylo možné říct, kde kapka začíná. Inkoust je všude a zároveň nikde zvlášť. Je součástí celého objemu vody. Přechází do jemné, téměř homeopatické přítomnosti, kde informace existuje bez zvýraznění a bez dramatického náboje. Stejný pohyb se odehrává i zde. Emoce, příběhy a obrazy ztrácejí váhu tím, že se rozptyluje pozornost, která je dříve živila.

Obsah zůstává součástí přítomnosti, jeho tíha se rozložila. Už neleží jako skvrna na jednom těle a jednom nervovém systému, které se v tom cítí zahlcené, bojující a vtahované do dalších scénářů, jež se řetězí jako fraktálové pole. Pole se rozšiřuje. Obsah se stává součástí oceánu.

Tělo už nenese vše samo. Nervový systém přestává být jediným místem, kde se vše odehrává. Přítomnost unese celek. Zůstává ticho, které je plné účasti a celistvosti.

To je dnešní meditace.

Mgr. Lumír Konečný, Ph.D. – Celostní fyzioterapeut, Expertfyzio & VÉDAMI