Dnes mi Martin dělal kraniosakrální ošetření a opět cítím v sobě velkou vděčnost. Nejen za to, že si dovolím chodit pravidelně na ošetření, ale i za hloubku, do které se dostáváme. Je to pro mne obrovsky léčivé ve všech oblastech mého vztahového a fyzického já, a tak nedocenitelně přínosné i pro moji terapeutickou zkušenost. Vidět, cítit a současně být schopen jasně pojmenovat jemné nuance a proměny uvnitř mého těla, mysli i úrovní vědomí je prostě wow. A tak si nejen vedu zápis, o který se zde chci podělit, ale jde i o formu ladění se na tyto jemné detaily i transformativní zkušenost.
Cítil jsem dnes potřebu sladit určité vnitřní pochody srdce, komunikace a uvědomění. Sladit oblasti, které můj vnitřní svět vnímá jako nevyřčená tajemství, kde moje životní bublina potřebuje integrovat vnější změny. A ty části ve mně, které rozpoznávají vnitřní zkušenost bolesti, která vznikala kolem mne a ve mně mými předchozími životními kroky. I ty části, které se cítí zraněné v důsledku kroků jiných.
Ležel jsem na lehátku, v místnosti bylo ticho a jeho ruce spočívaly nejprve na nohou, pak se přemístil ke středu těla. Dlouho se nedělo nic, co bych neznal. Jen pozvolné usazování, vlny zvířených myšlenek, vjemů, dojmů, zkušeností. Až když se přesunul do krajiny mezi srdcem a klíčními kostmi, tam někde v té tichosti se začaly uvolňovat obvyklé hranice mého světa.
Z pohledu terapeuta vím, co se v takové chvíli děje v těle. Když dotek nikam nespěchá a nervový systém dostane dost času, aby uvěřil bezpečí, začne se prohlubovat parasympatická regulace. Dech se zpomalí, tkáně změknou, mozek přestane skenovat okolí i svoje vlastní pochody. A někde za touto hranicí se mění i vnímání sebe sama. Hranice těla se rozostřují, čas ztrácí obvyklý rytmus. Tělo tuto cestu už zná z obou stran, jen ji v běžném životě téměř nikdy nedostane dovoleno projít celou. A v meditaci tělu zase schází přítomnost a dotek druhé bytosti jako katalyzátor tkáňových změn.
Přišel okamžik, ve kterém jsem si uvědomil, jak vřelá, laskavá a smiřující je přítomnost druhého člověka v takovém stavu. Jak si jako lidé umíme a můžeme darovat prostou přítomnost sobě navzájem. Plnou přítomnost v doteku i v bytí. Vnímal jsem, že právě tohle může být jedním z nejhlubších aktů nepodmíněné lásky k bližnímu zde na zemi. Dotknout se a zůstat s druhým v hloubce jeho vlastního bytí. Přišel mi v ten okamžik obraz smrti a posledního vydechnutí. Celé mé tělo vnímalo práh samotného života. Už jen ucítit tuto možnost, být na prahu a vnímat přitom lidskou vřelou, napojenou a doprovázející přítomnost, bylo pro mne darem.
Dnes jsme v takovém prahu v mém vnímání skutečně byli. Oba. Dotkli jsme se sebe navzájem lidsky i duchovně. A s námi tam bylo bílé světlo na pozadí hlubokých procesů pole a hmoty, které se v té úrovni jevily jako prolínání zrnění a jemné mřížky. Všechno se to nadechovalo ve vlnách a vydechovalo. Všechno se to v nás i s námi i skrze nás mísilo a hýbalo jako pomezí mezi hmotou, světlem a nekonečnem. V ten moment nebyl čas. Vše bylo jedním prožitkem, který byl vědomím. Byla v něm milost. Smíření ve všech vrstvách bytí. A hluboké, nekonečné odpuštění.
Ta přítomnost byla tak hluboká, že jsem v ní vnímal můj vnitřní obraz nekonečné lásky a odpuštění Krista. Jako světlo rozpuštění.
A tak tam mé tělo jen leželo a mé vědomí se propadalo do hlubin přítomnosti. Podobně jako při lucidním snění, kdy je něco v nás schopno vnímat oba světy najednou. A v tom se rozpadal obraz mého světa a mého já. Do lásky boží. Jako právě odcházející hmotný otisk jménem Lumír, se svojí historií jménem Konečný, se všemi rolemi, které se manifestují a odrážejí ve všech následcích i příčinách jeho zhmotnění. V jeho dětech. V jeho skutcích. V jeho stopách tam na zemi. Já se rozpouštělo v nekonečných hlubinách, kde se hmota mísí s časoprostorem.
Nevím, jak dlouho to trvalo. V určitou chvíli se ale vjemy začaly pozvolna vracet. Dech, tíha těla na lehátku, zvuky místnosti. Vědomí se skládalo zpět do známých obrysů, a když Martin skončil a zeptal se, jak je, nesl jsem v sobě potřebu říct k tomu, co se právě odehrálo, jen to, že cítit lidskou vřelou přítomnost je při odcházení na prahu života nepostižitelně smířlivé.
Takto hluboké otevření nepřichází na povel a nepřichází často. Většina ošetření probíhá tiše a nenápadně, v drobných posunech, které tělo i mysl zpracovávají dny. Stejná kvalita přítomnosti v nich ale působí vždy, jen v jemnější míře. A pokud se podobná hloubka někdy otevře, není potřeba s ní nic dělat. Pozná se podle toho, co následuje. Skutečná hloubka vrací člověka do života vnímavějšího a měkčího. Odchod ze světa vypadá jinak než návrat do něj.
Po ošetření, tedy když mám čas, chodím k Moravě. Do doubravy, kde jsou jen lesy a voda. Tentokrát si mne přitáhl Výklopník na Baťově kanále. Deset let žiji v Hodoníně a až dnes jsem si tam poprvé sedl. Netuším proč, ale vnímal jsem zde jak to ticho a pomíjivost všech forem, tak postupně se do mne odrážející život a ruch plavidel, lidí a prostoru. Stejně tak bych mohl sedět na pláži u moře nebo na vysokém kopci a rozjímat nad tím, co se přihodilo. Jaký vnitřní prožitek to byl. Ale toto místo neslo usazení a integraci. Pozvolný návrat do života tak, jak ho známe. Kanál se po ranním dešti pomalu plnil lidmi, začínal ruch plavidel, všechno se probouzelo. A i já se vracel žít moje příběhy.
Právě tam, u vody, ke mně došlo to, co si z celé hloubky dokážu plně uvědomit a co má pro mne neocenitelnou hodnotu. Uvědomění, že si můžeme darovat jen přítomnost. Vše ostatní je obal tělesného hmotného vyjádření já, jeho pudových a instinktivních vrstev a jeho egopotřeb.
I to slovo darovat jsem ale v sobě musel držet jemně. Přítomnost totiž nevlastníme. Nemůžeme ji druhému předat jako předmět. Můžeme se jí nechat prostoupit a dovolit, aby skrze nás byla sdílena. Ten rozdíl je subtilní a zároveň podstatný. Chrání nás před tím, aby se z dávání přítomnosti stalo nové duchovní ego. Přítomnost patří sama sobě. Přítomnost je. My jsme někdy natolik ztišení, že jí přestáváme překážet. A když se to stane, mění se kvalita prožitku já. Já tu zůstává dál, jen je méně sevřené. Průhlednější. Méně přesvědčené, že musí být středem všeho. A právě skrze tuto průhlednost může proudit to, co nás oba přesahuje. V takové chvíli se dotek přestává odehrávat jen mezi dvěma lidmi. Dotýká se samotného bytí.
To vytržení skrze ošetření v sobě nese jisté sjednocení. Nově mohu nahlížet na projevy života, vztahů a mého dotýkání se života. Dotýkám se slovem, rukama, tělem, prožitkem. Dotýkám se různou intenzitou. A mohu se také dotýkat přítomností. Cítit v ní její hloubku, dosah i přesah. Nově vnímám, jakou sílu a jakou jedinečnost v sobě přítomnost nese. Že má moc doprovodit nás na práh. Že v sobě může nést dotyk obrazu Krista. Že umí zprostředkovat odpuštění beze slov. Že v nás dokáže rozpustit naše křivdy i provinění v lidské podobě a otevřít vnímání souvislostí. Že nám umožňuje znovu uvěřit. Zde, ve hmotném bytí, zažít, že se potkáváme skrze přítomnost. A také si odnáším uvědomění, jak nejen lidsky důstojné je být s někým opravdu přítomný při jeho odchodu. Jak je to duchovně prostupující kvalita ovlivňující smír částí a vrstev vázaných na tělo a všeho, co prožilo. Aby duch mohl volně vplynout do nekonečna. A také si uvědomuji, že když tato kvalita vstoupí do ošetření, jde o významný milník v jeho vnímání.
To samé platí i mimo ordinaci. Naši blízcí od nás většinu času potřebují právě tohle. Dítě, které se v noci probudí, se uklidní přítomností dřív než slovy. Partner, který nese těžký den, potřebuje nejdřív někoho, kdo s ním vydrží být, a teprve potom řešení. Stárnoucí rodič, kterému ubývají síly, potřebuje vědět, že s ním umíme sedět i v tichu. Máme tendenci v takových chvílích něco dělat, vyplňovat ticho pohybem slov, myšlenek nebo těla. Radit, opravovat, zachraňovat, rozveselovat. A přitom to nejcennější, co můžeme nabídnout, je zůstat. Zůstat celí, s tělem, dechem i pozorností u druhého člověka, u sebe. Přítomnost, kterou žiji na lehátku s klientem, je stejná přítomnost, kterou večer držím za ruku své dítě. Mění se jen forma. Kvalita zůstává. Nyní cítím, že je rozšířena o další vrstvy uvědomění sebe sama i částí, které vnímají přítomnost jako dar, ne jako samozřejmost.
V té hloubce ke mně přišel i obraz odcházení. Jako bychom jednou, až se ocitneme na prahu, vyklopili svůj obsah a vpluli po řece do oceánu jednoty. Tak se mi to tam jevilo. A v tom obraze bylo i vědomí, že pak už nebude možnost zažívat to vzácné rozpoznávání krás a kvalit hmotného života. Z pohledu věčnosti by se mohlo zdát, že na tom v ten moment přestane záležet. A přesto něco ve mně, část mé duše, říká, že záleží. Že je to velmi vzácná příležitost a obrovský dar, zažít tuto mnohobarevnou kvalitu jménem život.
A to mi mění perspektivu vztahování se k životu. Dlouho jsem hledal plnohodnotnou, autentickou, z hloubi duše pramenící radost. A zde je jeden z mnoha jejích projevů. Radost, že mohu žít tímto tělem a prožívat tímto vědomím.
Odnáším si smír s tím, že jsem.
So ham🙏💞💓