Včera zemřel pan profesor Ivan Rektor. Bylo mu sedmasedmdesát let.
Několik let po magisterském studiu jsem pracoval pod jeho vedením na I. Neurologické klinice ve FN u svaté Anny v Brně. Patřil k lidem, kteří dokázali spojovat špičkovou vědu s obyčejnou lidskostí. Jako neurolog a klinický neurofyziolog vyznamnou část profesního života strávil ve Francii výzkumem epilepsie. Patřil k osobnostem, které stály u zrodu CEITECu. Většina jeho práce směřovala do hloubky lidského mozku, k epilepsii, poruchám hybnosti a fungování nervového systému.
Mnoho z toho, kým jsem se jako terapeut stal, vyrostlo z půdy, kterou nám fyzioterapeutům na klinice připravil. Z jeho strany vždy přicházela důvěra a prostor hledat nové cesty. Mohli jsme přirozeně propojovat zkušenosti lůžkové rehabilitace s novými postupy a přinášet je přímo k pacientům. Vzpomínám si, jak jsem po absolvování kurzu začal zavádět Vojtovu terapii všude, kde dávala smysl. Na neurologické JIP jsem často lezl za pacienty přímo do lůžek, hledal možnosti, jak terapii přizpůsobit jejich stavu a jak využít každou příležitost k aktivaci nervového systému.
Když přišel na vizitu a zastihl nás uprostřed rehabilitace, většinou se jen usmál. Moc dobře věděl, že tato práce patří k léčbě stejně přirozeně jako medikace, vyšetření nebo operační výkon. Vnímal rehabilitaci jako součást celku. Dával nám volnou ruku, podporoval iniciativu a vytvářel prostředí, ve kterém bylo možné růst, učit se a nést za svou práci odpovědnost.
Tehdy mi to připadalo samozřejmé. Dnes vidím, jak vzácný dar to byl.
Dal mi taky svobodu učit u něj na klinice studenty fyzioterapie po svém. Vodit je k lůžkům pacientů napříč odděleními, zapojovat je do běžné péče a ukazovat jim člověka v celé jeho složitosti. Nechal mě pracovat samostatně, zavádět nové neurorehabilitační postupy v klinické péči i ve výzkumu. Taková důvěra má velkou hodnotu. Dnes ji vnímám ještě silněji než tehdy.
Jeho podpora mi otevřela také dveře do francouzského Dijonu. Několik měsíců na tamní univerzitní nemocnici věnovaných seznámení s komplexním centrem pro pacienty s roztroušenou sklerózou navazovalo na práci, které jsem se věnoval v rámci postgraduálního studia. Na jeho klinice tehdy podobné centrum teprve vznikalo a možnost vidět zavedený systém péče v plném rozsahu pro mě měla obrovskou hodnotu.
Přivezl jsem si odtud mnoho inspirace. Pohled na mezioborovou spolupráci, organizaci péče i každodenní práci s pacienty. Některé důležité profesní kroky vyrůstají z důvěry lidí, kteří dokážou rozpoznat potenciál druhých a podpořit jejich cestu. Profesor Rektor takový prostor vytvářel mnoha lidem a já patřím mezi ty, kteří z něj mohli čerpat.
Stres, který přežije generace
Jedna část jeho pozdějšího výzkumu mi je obzvlášť blízká. Se svým týmem zkoumal tři generace přeživších holocaustu. Pomocí magnetické rezonance, psychologických testů a srovnání s kontrolní skupinou sledovali, jak hluboko se může extrémní životní zkušenost propsat do nervového systému.
U první generace našli změny v oblastech mozkové kůry spojených se stresem, emocemi a pamětí. Tyto změny přetrvávaly po celý život. Byly měřitelné i sedmdesát let po válce. U druhé a třetí generace se rozdíly objevovaly především v konektivitě mozku, ve způsobu, jak spolu jednotlivé oblasti komunikují. A to i v rodinách, kde se o holocaustu dlouhá léta nemluvilo. Mnozí potomci se o rodinné historii dozvídali až v dospělosti. Nervový systém přesto nesl určité stopy dávno předtím.
V tomto bodě se naše cesty zajímavě protínají. Profesor Rektor přicházel k těmto souvislostem prostřednictvím zobrazovacích metod, dat a neurovědy. Já se s nimi setkávám skrze tělo, dech, pohyb a regulaci nervového systému.
Zkušenost, kterou člověk sám přímo nezažil, může v organismu zanechat otisk. Profesor Rektor jej dokázal zobrazit a měřit. V ordinaci jej potkávám ve vzorcích napětí, které často začínají mnohem dříve, než začíná příběh samotného klienta.
Přeživší z první generace vykazovali vysokou míru stresové zátěže a současně pozoruhodnou odolnost. Vedle následků traumatu se u nich objevoval také posttraumatický růst. Organismus se dokázal přizpůsobit mimořádně těžkým podmínkám a pokračovat dál. Holocaust označovali za nejtěžší zkušenost svého života a svůj další život často hodnotili pozitivně.
Tělo nese stopy minulosti. Tělo v sobě současně nese schopnost adaptace, obnovy a zrání. Obojí patří k témuž příběhu.
Děkuji za svobodu, kterou jste mi dal pane profesore. Za důvěru. Za otevřené dveře. Za roky, během nichž jsem mohl pracovat, učit se a hledat vlastní cestu.
Mnoho z toho ve mně zůstává dál.
Lumír Konečný