Míchačka za oknem
Už půl roku opravují prostor vedle naší budovy, kde mám ordinaci. Zbourali dva domy a místo nich tvoří parkoviště. Sbíječky, těžká technika. Už to mají téměř hotové a posledních pár dní bylo konečně ticho. Dnes ráno ale přijela další technika a celou dobu terapie vrčela venku betonová míchačka v nepříjemných vysokých otáčkách.
Klientka přišla s bolestí prakticky celé pravé poloviny těla. Zatuhlý krk, rameno, které nedovolilo zvednout ruku, sevřená žebra, bolavá kyčel i bederní páteř. Na pozadí téměř rok výrazného stresu a náročné události posledních týdnů.
Nezačal jsem u ní nic opravovat. Paní si cvičí, je zvyklá na strečink, ale nic z toho poslední týdny nezabíralo a potíže se jen stupňovaly. Tak jsem ji jen držel za ruku a druhou rukou spočíval v oblasti jater, aby se její metabolismus trochu vrátil k normálu. Asi po patnácti minutách se zeptala: a můžou s tím souviset zvýšené jaterní testy? Byla jsem teď na prohlídce a všechno je rozhozené a zvýšené. Tělo mluvilo dřív, než stačila doříct příběh. Pod rukama bylo cítit jemné chvění celého organismu. Systém vytočený do otáček, který neměl kam nahromaděnou aktivaci bezpečně odvést. Když se v ní konečně po půl hodině otevřel prostor pro příběh, vyprávěla ho se sevřeným krkem, s úzkostí v hrudi. Jak se tělo zklidňovalo, třes se začal ve vlnách proměňovat v teplo a pocení. I to znala. V poslední době se prý hrozně potí, všichni na pracovišti jsou v pohodě a ona je úplně zpocená.
Právě takhle funguje regulace v sympatické, mobilizační vrstvě. Jde po stupních. Nejdřív jemné výchylky vnitřního prostředí, drobné posuny tepové frekvence, dechu, trávení, které si člověk sotva uvědomí. Když to nestačí, nastupuje termoregulace a napětí se ventiluje skrz teplo a pocení. Když ani to nestačí, mění se napěťové vzorce, tělo si začne držet ramena, čelist, bránici, sevřou se žebra a dech se zkrátí. Pak přichází třeba porucha spánku, jako u této klientky, která se už několik týdnů pořádně nevyspala. S ní samozřejmě další vrstva únavy, stresu pramenícího z kumulace zahlcujících událostí a ztráta schopnosti přejít do klidu a regenerovat. Systém, který se nedospí, ztrácí právě tu fázi, ve které by mohl nahromaděnou aktivaci zpracovat, a tak ji nese dál do dalšího dne. A když je i tohle málo, objeví se třeba i ten popisovaný jemný trvalý třes s metabolickými změnami, který už značí, že nervový systém nemůže napětí ani pustit, ani proměnit. Jen ho drží a nechává vibrovat na místě. Tělo hledá stále nákladnější způsoby, jak se s nevybitou tenzí vyrovnat.
Podstatný pro plnohodnotnou adaptaci je ale návrat do klidu. Vytočit se do otáček a zase se vrátit. Každý máme svou individuální bazální úroveň, kolem které zdravý systém osciluje. Když nás život sponuje příliš dlouho, přestaneme se k ní vracet. Usadíme se někde nad ní a začneme tomu říkat klid. Jenže domnělý klid je jen tišší podoba trvalého napětí.
Asi po hodině míchačka venku náhle stáhla plyn a přešla do volnoběhu. V ordinaci se během vteřiny změnila atmosféra. Uším se ulevilo, celé tělo vydechlo. Teprve v tu chvíli bylo cítit, kolik energie ten zvuk celou dobu zabíral. A téměř ve stejném okamžiku povolil i její nervový systém. Dech se prohloubil, obličej změkl, ramena povolila, tempo celého organismu se zpomalilo. Neusnula, nepropadla se do útlumu. Jen se vrátila na svůj vlastní volnoběh. Do klidu, který je vědomý a živý, s kapacitou zvládat výzvy posledních týdnů.
Když ladí prostor
Obvykle mluvíme o koregulaci mezi lidmi. Nervový systém terapeuta, jeho klid, dech a tempo, ladí nervový systém klienta. Jenže koreguluje nás i prostor sám. Zvuk je v tom možná nejmocnější, protože ho nejde zavřít jako oči.
Sluch je fylogeneticky jedním z hlavních strážců bezpečí. Zvukové pozadí nepřetržitě zpracovávají podkorové okruhy, sluchová dráha má přímé napojení na retikulární formaci a amygdalu. Monotónní hluk ve vysokých frekvencích a intenzitě tak trvale zvedá arousal, tedy základní úroveň nabuzení a bdělosti celého nervového systému, tu pomyslnou výši otáček, na kterou je organismus naladěn. S ním stoupá svalový tonus i hladina stresových hormonů, a to všechno bez jakékoliv účasti vědomí.
Její i můj nervový systém tak celou hodinu zpracovával otáčky stroje za oknem jako trvalý bezpečnostní signál, který nedovoloval plně povolit. A když motor náhle stáhl plyn, ten signál naráz zmizel. Ten prostor a jeho zvuková stopa nám nakonec moc pomohly. Tělo dostalo v jediné vteřině přesný akustický kontrast mezi zátěží a klidem, a šlo za ním.
Její nervový systém mě po celou dobu nepustil do rehabilitačního schématu hledání dysfunkcí a jejich opravování. Prostě jsme si lidsky dovolili zůstat s každou částí těla a nechávat jí prostor se nadechnout a vydechnout. Tady jsme skončili. Výrazně se jí ulevilo, tělo povolilo znatelně zadržovanou hybnost a jí ten rozdíl úplně stačil. Cvičení a manuální techniky přijdou příště. Dnes šlo o něco základnějšího. Přeladit organismus na volnoběh, do stavu, ve kterém je znovu schopný regenerace.
A vlastně se tím vysvětluje i to, proč jí poslední týdny nezabíralo cvičení ani strečink. Nebylo to špatnými cviky. Každé cvičení vstupuje do regulace a něco v ní mění. Jenže jeho efekt závisí na terénu, do kterého přichází. V organismu, který běží týdny ve zvýšené sympatické aktivitě, s vysokými hladinami stresových hormonů a bez pořádného spánku, se účinek protažení jednoduše ztratí. Chvilkové uvolnění nemá na čem držet, protože systém se hned vrací ke svému přenastavenému napětí. Proto může hodina, ve které se navenek nestane téměř “nic”, udělat víc než týdny poctivého cvičení. Neděje se v ní víc podnětů. Mění se terén, který je přijímá. Regenerace totiž není jen odpočinek. Je to fyziologický stav, ve kterém organismus přechází z převahy výdeje do převahy obnovy, teprve tehdy se skutečně hojí, tráví a doplňuje energii. A volnoběh je bazální úroveň, pod kterou se tohle všechno teprve může začít dít.
Když klientka odcházela, míchačka venku pořád tiše běžela na volnoběh. Už jí nikdo nevěnoval pozornost. A možná právě tak vypadá zdravý klid. Je to stav, kdy organismus nemusí vydávat víc energie, než si daná chvíle skutečně žádá. Život přináší zátěž i emoce, ale po jejich odeznění se nervový systém dokáže znovu vrátit ke svému přirozenému volnoběhu.